Přišel od známé mail: „Pořád si ještě myslíš, že jinakost je fajn?“ Odpověděl jsem poněkud zprudka:
„Především si myslím, že jinakost je přirozená. Po druhé si myslím, že všichni lidé jsou příbuzní. Po třetí si myslím, že je to můj názor, a není většinový. Po čtvrté si myslím, že negativní emoce plodí negativní emoce (a naopak). Po páté si myslím, že dialog (pokud je možný) je cesta. Po šesté si myslím, že to, co vidím a slyším kolem sebe, je docela smutné. Po sedmé si myslím, že řešení není v řečech, ale ve skutcích (hlavně tam, kde lidé trpí). Po osmé si myslím, že nejnebezpečnější ploty jsou ty, které jsme postavili my mezi sebou (v rodinách, v komunitách, společenstvích, společnosti...). Po deváté si myslím, že možnou katastrofu může, teoreticky, zastavit jen pád na hubu (veřejný prostor je zasviněný nad kritickou hranici). A po desáté si myslím, že zásadní problém našeho civilizačního okruhu je v nás, a ne ve vnějším ohrožení.
A teď trochu akademičtěji:
Osobní svoboda neexistuje. Anebo existuje?
Existuje jenom permanentní hledání jakési rovnováhy mezi nezávislým rozhodováním a odpovědností, která s tím souvisí (svobodná vůle?). Počínaje vztahy mezi nejbližšími, v práci a podobně. Existují také omezení, která nezávislost rozhodování limitují - vyplývají z genetického poselství předků, aktuálních emocí, společenských poměrů a mnoha dalších činitelů. Ano, v liberální demokracii je to jinak než v autoritářském anebo totalitním režimu. A jsou zde také omezení fyzická (zdravotní stav, věk a podobně), kulturní (například náboženský kánon) a psychická. Nicméně, i kdyby byli předkové andělé, poměry ideální, tělo, duše a mysl ve formě, i tak tvoje (moje, naše) svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Nic než tíha, břemeno a odpovědnost. Zde hledej přitažlivost vnějšího řízení, vnějších autorit, sklon k poddajnosti u většiny lidí, včetně příčin krizí demokracie a „úspěchů“ různých šmejdů.
Jo, uchovat si nezávislost rozhodování s ohledem na životy jiných – a někdy i navzdory poměrům – je opravdová hodnota. To balancování mezi tím, co chci, můžu a musím pod dohledem morálky, dává životu iluzi svobody. Nicméně, zvnitřněná iluze se stává součástí „já“. Jsou lidé svobodní za mřížemi a nesvobodní v hmotném blahobytu.
S osobní svobodou je to možná jako s demokracií – cesta a nic než cesta. A okamžiky, kdy zvedáš ze země svého partnera, své dítě, vnouče, kolegu…, sebe.
A teď trochu akademičtěji:
Osobní svoboda neexistuje. Anebo existuje?
Existuje jenom permanentní hledání jakési rovnováhy mezi nezávislým rozhodováním a odpovědností, která s tím souvisí (svobodná vůle?). Počínaje vztahy mezi nejbližšími, v práci a podobně. Existují také omezení, která nezávislost rozhodování limitují - vyplývají z genetického poselství předků, aktuálních emocí, společenských poměrů a mnoha dalších činitelů. Ano, v liberální demokracii je to jinak než v autoritářském anebo totalitním režimu. A jsou zde také omezení fyzická (zdravotní stav, věk a podobně), kulturní (například náboženský kánon) a psychická. Nicméně, i kdyby byli předkové andělé, poměry ideální, tělo, duše a mysl ve formě, i tak tvoje (moje, naše) svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Nic než tíha, břemeno a odpovědnost. Zde hledej přitažlivost vnějšího řízení, vnějších autorit, sklon k poddajnosti u většiny lidí, včetně příčin krizí demokracie a „úspěchů“ různých šmejdů.
Jo, uchovat si nezávislost rozhodování s ohledem na životy jiných – a někdy i navzdory poměrům – je opravdová hodnota. To balancování mezi tím, co chci, můžu a musím pod dohledem morálky, dává životu iluzi svobody. Nicméně, zvnitřněná iluze se stává součástí „já“. Jsou lidé svobodní za mřížemi a nesvobodní v hmotném blahobytu.
S osobní svobodou je to možná jako s demokracií – cesta a nic než cesta. A okamžiky, kdy zvedáš ze země svého partnera, své dítě, vnouče, kolegu…, sebe.