vstal jsem před šestou a uvařil kafe k prvním dvěma cigaretám. Hlavou mi běžela glosa Lucie Piussi z posledního vydání slovenského týdeníku Týždeň. Napsala: „Nič tak nepomôže ako beh. Moje bežecké obdobia sa striedajú s obdobiami úpadku. Ale vždy sa k behu vrátim. Je to ako upratať si v hlave všetky šuplíky. Alebo ešte lepšie – vyhádzať ich! Prázdno.“
Nahodil jsem kalhoty a bundu a vyrazil do blízkého lesa. Žádné prázdno. V hlavě mi to šrotilo, jako obvykle. Vzpomněl jsem si na Joža Dychu, romského kluka se kterým jsem dělal kdysi velice dávno v bratislavské Dimitrovce. Mlčenlivý sympaťák. Potkali jsme se po létech na ulici. To už měl za sebou první basu. Pak ještě jednou v hospodě. To už byl venku podruhé. Naposled jsem o něm slyšel po Listopadu 89, když jsme se potulovali po vzbouřených vězeních. Bylo to myslím v Leopoldově. Prý ho bachaři ubili na cele a všude bylo slyšet příšerný řev. Chvíli jsem přemýšlel také o Markusi Papem, příteli, který mi včera tvrdě vytknul, že pořad pro jeden slovenský internetový portál, který jsme točili v Budišově v rodině Natálky, je fakticky o mně. Ať se prý nad sebou zamyslím. Nuže, zamyslel jsem se. Před návratem domů jsem dumal ještě o zítřku. Bude první květen a opět jsem nedokázal odmítnout pozvání do ČT 24. O čem budu proboha mluvit? O tom, že bych strašně rád prezidenta, který není vůl a neštve lidi proti sobě? O tom, že problémem nejsou ploty na hranicích, ale mezi námi navzájem? Ale vždyť je to jedno. Stejně bych v tom studiu musel zatroubit jako slon, aby lidé na vteřinku zbystřili pozornost. No nic, je před osmou, zajdu na farmářské trhy a koupím něco, co doma nepotřebujeme. A možná tam potkám Kirilla, anebo Petra. Hezký víkend a promiňte gramatické chybky. Normálně po mě čte a opravuje texty manželka. Nechci ji však budit, téměř do rána seděla za stolem nad nějakou novou knihou. Napsala jich za poslední léta asi deset. Nikdy nevyjdou. Je to prý příliš poetické čtení a s těmi fotografiemi drahé na vydání.