Nevím, proč se to internetové médium jmenuje „Parlamentní listy“. Nicméně, je to fenomén minimálně ze dvou důvodů:
Publikují vše, kromě názorů redakce, a mají bohatou diskusi na svých fórech, která dává nahlédnout do duší čtenářů.
Publikovat vše je zvláštní přístup. Standardně si čtenář vybírá zdroj informací a komentářů dle svého naladění, tématu, autora. Diskusní fóra jsou většinou stoka. Tímto nejsou Parlamentní listy výjimkou. Pozornost přitahuje zejména ono „publikovat vše“ a „absence názoru redakce“.
Absence novinářských osobností stojí za absencí názoru redakce a ucházení se o „bohatou“ čtenářskou odezvu na diskusních fórech zrcadlí touhu po sledovanosti, čtenosti, bonitě v tržním prostředí… Duch média od extrému k extrému, čili guláš, je výsledek.
Publikování všeho je postmoderní úchylka. Stojí a padá na předpokladu, že 1) on si už čtenář vybere to své, 2) bohaté názorové spektrum od jednoho mantinelu ke druhému je takzvaně vyvážené, 3) vychází vstříc masovému konzumu informací.
Také jsem publikoval v Parlamentních listech. Probíhá to takto: zazvoní telefon a slušně se zeptají, co si myslím například o Miloši Zemanovi. Na slušnou otázku se patří odpovědět. Poté pošlou otázky e-mailem. Já odpovím podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pak už stačí dodat bombastický titulek – a jsem ve stádu.
V posledních týdnech, jak jinak, se v PL mluví hlavně o Ukrajině. „Analytici“ vědí, že jde o válku NATO (USA) proti Rusku, že „majdanci“ jsou nacisté..., anebo že Západ nesmí ustupovat ruským imperiálním ambicím, že Rusové jsou (pro někoho nejsou) agresoři…
Ukrajinské téma je, samozřejmě, lakmusovým papírkem domácích politických zájmů. Bývalý, i současný, český prezident fandí Rusům, levice také, mluví se o třetí světové válce, o agentech ruských tajných služeb, bují antiamerikanizmus, zvedají se vášně.
Řecko mezičasem prodlužuje svou agónii za peníze evropských daňových poplatníků, Izrael se stává symbolem všeho nejhoršího z minulého století – pro jedny holocaustu, pro jiné naplněním „Protokolů sionských mudrců“. A IS? Skutečný obraz možného kataklyzmatu. Názory na příčiny a důsledky se různí podle víry a zájmů.
Informace a dezinformace, kompetence a nekompetence… se prolínají způsobem, který je selektován a vnímán na základě intuice klientely. O slovo se hlásí fascinace volebními preferencemi, konspirační teorie, osobní sympatie a averze. Vše demokraticky, samozřejmě.
Mezitím jedni umírají, jiní utíkají. Ti, co utíkají, narážejí na nepřátelské postoje v zemích, kde chtějí začít nový život. Mnozí jejich občané se šikují pod hesly „půdy a krve“, kulturní příslušnosti, prý také hodnot. V pozadí cítit strach – především o práci a žvanec.
Také si interpretuji svět kolem. Cítím to tak, že vůdcové Putinova typu, to mají se současnou demokracií lehké – než se my prožvaníme k něčemu kloudnému, oni pouhým rozkazem uvádějí do chodu dezinformační mašinerii a profesionální bojovníky. Intuice mi říká: zválcují nás! Po nějakém čase nesvobody se pak davy opět srotí na náměstích. A tak dále a tak dokolečka, pokud někomu neujede ruka nad červeným knoflíkem. Konec to asi nebude, spíše nový začátek. Tentokrát ovšem téměř z nuly.
No nic, máme konec února 2015, co nevidět přijde opět jaro. Příroda obživne, začne to vonět, holky sundají kabáty… a média, jako PL, na tom nic nezmění.
Publikovat vše je zvláštní přístup. Standardně si čtenář vybírá zdroj informací a komentářů dle svého naladění, tématu, autora. Diskusní fóra jsou většinou stoka. Tímto nejsou Parlamentní listy výjimkou. Pozornost přitahuje zejména ono „publikovat vše“ a „absence názoru redakce“.
Absence novinářských osobností stojí za absencí názoru redakce a ucházení se o „bohatou“ čtenářskou odezvu na diskusních fórech zrcadlí touhu po sledovanosti, čtenosti, bonitě v tržním prostředí… Duch média od extrému k extrému, čili guláš, je výsledek.
Publikování všeho je postmoderní úchylka. Stojí a padá na předpokladu, že 1) on si už čtenář vybere to své, 2) bohaté názorové spektrum od jednoho mantinelu ke druhému je takzvaně vyvážené, 3) vychází vstříc masovému konzumu informací.
Také jsem publikoval v Parlamentních listech. Probíhá to takto: zazvoní telefon a slušně se zeptají, co si myslím například o Miloši Zemanovi. Na slušnou otázku se patří odpovědět. Poté pošlou otázky e-mailem. Já odpovím podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pak už stačí dodat bombastický titulek – a jsem ve stádu.
V posledních týdnech, jak jinak, se v PL mluví hlavně o Ukrajině. „Analytici“ vědí, že jde o válku NATO (USA) proti Rusku, že „majdanci“ jsou nacisté..., anebo že Západ nesmí ustupovat ruským imperiálním ambicím, že Rusové jsou (pro někoho nejsou) agresoři…
Ukrajinské téma je, samozřejmě, lakmusovým papírkem domácích politických zájmů. Bývalý, i současný, český prezident fandí Rusům, levice také, mluví se o třetí světové válce, o agentech ruských tajných služeb, bují antiamerikanizmus, zvedají se vášně.
Řecko mezičasem prodlužuje svou agónii za peníze evropských daňových poplatníků, Izrael se stává symbolem všeho nejhoršího z minulého století – pro jedny holocaustu, pro jiné naplněním „Protokolů sionských mudrců“. A IS? Skutečný obraz možného kataklyzmatu. Názory na příčiny a důsledky se různí podle víry a zájmů.
Informace a dezinformace, kompetence a nekompetence… se prolínají způsobem, který je selektován a vnímán na základě intuice klientely. O slovo se hlásí fascinace volebními preferencemi, konspirační teorie, osobní sympatie a averze. Vše demokraticky, samozřejmě.
Mezitím jedni umírají, jiní utíkají. Ti, co utíkají, narážejí na nepřátelské postoje v zemích, kde chtějí začít nový život. Mnozí jejich občané se šikují pod hesly „půdy a krve“, kulturní příslušnosti, prý také hodnot. V pozadí cítit strach – především o práci a žvanec.
Také si interpretuji svět kolem. Cítím to tak, že vůdcové Putinova typu, to mají se současnou demokracií lehké – než se my prožvaníme k něčemu kloudnému, oni pouhým rozkazem uvádějí do chodu dezinformační mašinerii a profesionální bojovníky. Intuice mi říká: zválcují nás! Po nějakém čase nesvobody se pak davy opět srotí na náměstích. A tak dále a tak dokolečka, pokud někomu neujede ruka nad červeným knoflíkem. Konec to asi nebude, spíše nový začátek. Tentokrát ovšem téměř z nuly.
No nic, máme konec února 2015, co nevidět přijde opět jaro. Příroda obživne, začne to vonět, holky sundají kabáty… a média, jako PL, na tom nic nezmění.