jsem byl požádán Parlamentními listy o celkem standardní rozhovor (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zvolili-jste-si-burana-ale-aspon-nastavi-zrcadlo-Sociolog-Fedor-Gal-doporucuje-hledat-inspiraci-pro-prezidenta-na-Slovensku-351852).
Jedna otázka zněla: „Myslíte si, že by prezident Miloš Zeman měl odejít do politického důchodu, nebo zatím na „smetiště“ historie české politiky nepatří?“ Odpověděl jsem, co si doopravdy myslím: „Miloš Zeman názorně předvedl, že hlas lidu nemusí být hlas boží. Přímá volba nominovala do role symbolu české státnosti burana. Pozitivní na tom je, že nastavil společnosti zrcadlo – Hele, lide, podívej se na podobu vlastní tváře! Na škodu to není, ale nemusí to trvat zbytečně dlouho. Vždyť i na Slovensku je přímá volba hlavy státu, a po sérii omylů byl zvolen Andrej Kiska, který se prozatím jeví jako fajn prezident“.
V průběhu necelých čtyřiadvaceti hodin přišlo redakci víc jak dva tisíce příspěvků, v drtivé většině anonymních a velice negativních i antisemitských (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zvolili-jste-si-burana-ale-aspon-nastavi-zrcadlo-Sociolog-Fedor-Gal-doporucuje-hledat-inspiraci-pro-prezidenta-na-Slovensku-351852/diskuse). Do mé e-mailové schránky přišli další, také negativní, i když ne vulgární a anonymní. Není mi jedno, jestli mi někdo nadává, například do židáků. Nicméně, nedostal jsem, co mi patří? A jak se asi cítil prezident Miloš Zeman, když po něm lidé házeli vejce, mávali červenými kartičkami, řvali na náměstí?
Máme oba asi něco společné: On i já říkáme do médií, co si doopravdy myslíme. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že on je prezident, čili symbol státnosti, a já pouhý občan. V putinovském Rusku, v erdoganovském Turecku a v několika dalších státech bych šel za svůj výrok sedět, tady jsem si jenom slíznul negativní zpětnou vazbu od čtenářů Parlamentních listů. Mám na výběr: příště si rozmyslet, jaké výrazivo při komunikaci s médii použiji, anebo čelit negativním emocím. Tu samou volbu má i Miloš Zeman. Jenomže on ve veřejném prostoru nereprezentuje sám sebe, ale to, čeho je symbolem, čili stát. A ještě jeden rozdíl: Já, když už mi ty negativní ohlasy nedělají dobře, můžu na veřejné vystupování rezignovat, on – pokud chce být prezidentem – ne!
Nicméně, slušná odpověď na otázku Parlamentních listů měla z mé strany znít: „Pokud jde o prezidentské volby, byl jsem a pořád jsem proti přímé volbě. Pokud jde o poslední prezidentské volby v České republice, byl jsem volič Karla Schwarzenberga a dokonce jsem mu pomáhal s kampaní. Nelíbili se mi lživé výroky Miloše Zemana na adresu K. Schw. A nelíbí se mi ani teď způsob, jak se jako prezident doma i v zahraničí chová a jaké postoje prezentuje v zastoupení občanů České republiky, mezi které patřím i já. O výrazivu, které při tom používá nemluvě“ Tečka. To slůvko „výrazivo“ je asi klíčem k mému problému. Ve veřejném prostoru nezáleží jenom na tom, co si člověk doopravdy myslí, ale také na tom, jak to, co si doopravdy myslí, říká.
V průběhu necelých čtyřiadvaceti hodin přišlo redakci víc jak dva tisíce příspěvků, v drtivé většině anonymních a velice negativních i antisemitských (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zvolili-jste-si-burana-ale-aspon-nastavi-zrcadlo-Sociolog-Fedor-Gal-doporucuje-hledat-inspiraci-pro-prezidenta-na-Slovensku-351852/diskuse). Do mé e-mailové schránky přišli další, také negativní, i když ne vulgární a anonymní. Není mi jedno, jestli mi někdo nadává, například do židáků. Nicméně, nedostal jsem, co mi patří? A jak se asi cítil prezident Miloš Zeman, když po něm lidé házeli vejce, mávali červenými kartičkami, řvali na náměstí?
Máme oba asi něco společné: On i já říkáme do médií, co si doopravdy myslíme. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že on je prezident, čili symbol státnosti, a já pouhý občan. V putinovském Rusku, v erdoganovském Turecku a v několika dalších státech bych šel za svůj výrok sedět, tady jsem si jenom slíznul negativní zpětnou vazbu od čtenářů Parlamentních listů. Mám na výběr: příště si rozmyslet, jaké výrazivo při komunikaci s médii použiji, anebo čelit negativním emocím. Tu samou volbu má i Miloš Zeman. Jenomže on ve veřejném prostoru nereprezentuje sám sebe, ale to, čeho je symbolem, čili stát. A ještě jeden rozdíl: Já, když už mi ty negativní ohlasy nedělají dobře, můžu na veřejné vystupování rezignovat, on – pokud chce být prezidentem – ne!
Nicméně, slušná odpověď na otázku Parlamentních listů měla z mé strany znít: „Pokud jde o prezidentské volby, byl jsem a pořád jsem proti přímé volbě. Pokud jde o poslední prezidentské volby v České republice, byl jsem volič Karla Schwarzenberga a dokonce jsem mu pomáhal s kampaní. Nelíbili se mi lživé výroky Miloše Zemana na adresu K. Schw. A nelíbí se mi ani teď způsob, jak se jako prezident doma i v zahraničí chová a jaké postoje prezentuje v zastoupení občanů České republiky, mezi které patřím i já. O výrazivu, které při tom používá nemluvě“ Tečka. To slůvko „výrazivo“ je asi klíčem k mému problému. Ve veřejném prostoru nezáleží jenom na tom, co si člověk doopravdy myslí, ale také na tom, jak to, co si doopravdy myslí, říká.