Neúplná, rozvedená, s rozvrácenými vztahy.
Rodina – úplná, milující, integrovaná, širší… představuje možná necelou pětinu populace.
V neděli 26. října jsme se po delším čase opět sešli s Natálčinou rodinou v Budišově. Je to rodina milující, integrovaná, široká, vzájemně si pomáhající, i když stigmatizovaná rasově motivovaným žhářským útokem. Stigmatizovaná nejenom těžkými popáleninami s celoživotními dopady u Natálky, posttraumatickým syndromem jejich sester, ale také nenávistí a závistí okolí. Nenávist vůči Romům je tady kulturní „standard“. Ta závist je ovšem tajemstvím. Prý jsou to mediální celebrity a mají z veřejných sbírek miliony. Nemají, samozřejmě. Pomluvy – například o tom, jak se Anna Siváková toulá po hospodách a hraje na automatech – jsou také jenom ilustrací lidového hyenizmu. Hyenizmu, který rozvrací společnost právě tam, kde by ji měl posilovat.
Jednu chvíli jsme byli opravdu naměkko. Nejstarší Natálčina sestra Kristýnka – mimochodem dnes studentka sociálně právní střední školy – nám na svém tabletu předvedla prvňáčku Natálku, jak (s amputovanými prstíky na nohou) předvádí ve škole temperamentní romský tanec. Představa že, kromě stigmatu, bude Natálka a její rodina po celý život čelit ještě averzím lidí, kteří si na jejich konto budou ukájet vlastní frustrace z promarněných životů a deformovaných vztahů, je deprimující. Zajisté však také mobilizující. Terénní práce je mise, která by měla být klíčová pro fary a kněze, pro citlivé jednotlivce a komunity a ne pro rétorická cvičení lidí, které motivují především vlastní psychické problémy, předsudky a deficity.
Odcházel jsem z Budišova tentokráte ve zvláštní náladě. Poprvé jsem viděl Annu Sivákovou se slzami v očích, poprvé jsem po čtyřech letech mohl obejmout malou Natálku, aniž se odvracela a měla v očích strach. Doma jsem si pustil na internetu přehled zpráv a dočetl jsem se, že naše postoje k Romům jsou, podle poslední správy BIS, vážným ohrožením demokracie.
P.S.
Pro ty, kteří si už nepamatují o čem to píši: http://www.pribehnatalky.cz/
V neděli 26. října jsme se po delším čase opět sešli s Natálčinou rodinou v Budišově. Je to rodina milující, integrovaná, široká, vzájemně si pomáhající, i když stigmatizovaná rasově motivovaným žhářským útokem. Stigmatizovaná nejenom těžkými popáleninami s celoživotními dopady u Natálky, posttraumatickým syndromem jejich sester, ale také nenávistí a závistí okolí. Nenávist vůči Romům je tady kulturní „standard“. Ta závist je ovšem tajemstvím. Prý jsou to mediální celebrity a mají z veřejných sbírek miliony. Nemají, samozřejmě. Pomluvy – například o tom, jak se Anna Siváková toulá po hospodách a hraje na automatech – jsou také jenom ilustrací lidového hyenizmu. Hyenizmu, který rozvrací společnost právě tam, kde by ji měl posilovat.
Jednu chvíli jsme byli opravdu naměkko. Nejstarší Natálčina sestra Kristýnka – mimochodem dnes studentka sociálně právní střední školy – nám na svém tabletu předvedla prvňáčku Natálku, jak (s amputovanými prstíky na nohou) předvádí ve škole temperamentní romský tanec. Představa že, kromě stigmatu, bude Natálka a její rodina po celý život čelit ještě averzím lidí, kteří si na jejich konto budou ukájet vlastní frustrace z promarněných životů a deformovaných vztahů, je deprimující. Zajisté však také mobilizující. Terénní práce je mise, která by měla být klíčová pro fary a kněze, pro citlivé jednotlivce a komunity a ne pro rétorická cvičení lidí, které motivují především vlastní psychické problémy, předsudky a deficity.
Odcházel jsem z Budišova tentokráte ve zvláštní náladě. Poprvé jsem viděl Annu Sivákovou se slzami v očích, poprvé jsem po čtyřech letech mohl obejmout malou Natálku, aniž se odvracela a měla v očích strach. Doma jsem si pustil na internetu přehled zpráv a dočetl jsem se, že naše postoje k Romům jsou, podle poslední správy BIS, vážným ohrožením demokracie.
P.S.
Pro ty, kteří si už nepamatují o čem to píši: http://www.pribehnatalky.cz/