1) Ti, kteří si říkají levice, jsou bílé límečky, které už dávno neznají, jak vypadá práce dělníka, život chudého člověka, anebo důchodce. Cítí už, zdá se mi, jenom „tradiční“ averzi k bohatým a podnikatelům. Sami by ovšem rádi byli bohatí.

2) Stát je pro ně instituce, jejíž pokladnice nemá dno. O reformách rádi mluví, ale neradi je realizují. Říkají, že kvůli jejich sociálním dopadům. Když se ovšem pokladnice vyprázdní, jsou bezradní.

3) Solidaritu chápou téměř výhradně jako institucionální záležitost. Jako kdyby stáří, nemoc, počet dětí v rodině… spadaly rovnou do péče úředníků. A tváří se přitom jako hodní strýčkové, a ne pouze přerozdělovači peněz všech daňových poplatníků.

4) Přerozdělují tak, aby přihráli něco také domů. Zbyrokratizovaná solidarita je totiž podhoubím korupce a zadlužování všech. A vůbec nejhorší vlastností levice je nedůvěra v soukromé vlastnictví a v trh.

5) Společenské problémy interpretují ideologicky, díky čemuž jsou slova jako „sociální stát“ profláknuté. To by mi až tak nevadilo, spíše mi vadí, že ideologii ztotožňují se svými zájmy a cpou ji do učebnic i úřadů.
s
6) Absenci věcné agendy nahrazují marketingem. Pro kampaně si najímají drahé agentury (kapitalistické, samozřejmě), aby jim uhrály procenta. Jenomže marketing je především technologie. Za stejné peníze stejná muzika. Není zde tajemství povolebních patů?

7) To vše zásadním způsobem ovlivňuje charakter levicových stran a především jejich rozhodování o lídrech. Jiří Paroubek je exemplární příklad. Nadužívá slovo „JÁ“, když mluví o tom, co se nám povedlo.

8) Konfrontační politika vede k polarizaci občanství a ztrátě vůle ke konsenzu.

9) Polarizovaným občanstvím cloumají emoce a to především emoce negativní.

10) Přebytek negativních emocí vyvolává konflikty a není konfliktů bez obětí.

Jistě, někdo jiný by napsal svých deset důvodů, pro které není pravičák a uvedl by zřejmě minimálně 75% stejných důvodů jako já. Problém bude zřejmě v naturelu politických elit, anebo přesněji v jejich absenci. Kdo však, když ne politici? Kde jsou duchovní vůdcové, aristokraté ducha, moudří lidé s charismatem a vůlí postavit se do první linie. Máme takové?

Zdá se mi, že ano, jenom jsme je vysunuli někam na periferii společenského života. Dostali padáka – ti pravicoví i ti levicoví. Problém bude v české plebejské mentalitě. Slovo intelektuál je vnímáno jako nadávka, bohatí jsou tuneláři, úspěšní mají určitě něco za ušima, filantropie je vychcanost, za úspěch se trestá a intelektuální diskurz je prázdné tlachání. Elita nicméně přesto existuje, což si vykládám jako přírodní zákon, díky kterému se máme mnohem lépe, než si to vzájemně u piva přiznáme.