mají opravdu jenom málo společného. V jistém období svého prezidentování však vyslovili téměř identické výroky při příležitosti slavnostních TV projevů. Václav Havel mluvil o „blbé náladě“ a Václav Klaus o „téměř občanské válce“. Měli na mysli polarizaci společnosti a značnou dávku averzí mezi oběma půlkami. Tady podobnost končí. Své sympatie upírali oba prezidenti k rozdílným půlkám svých spoluobčanů. Mimovolně se tak oba podepsali pod blbou náladu, či téměř občanskou válku českých lidí. Ne však jako autoři, ale jako mluvčí. Zde jsou symptomy:
1) Slovo nemá žádnou hodnotu.
2) Podepsaná smlouva také ne.
3) Peníze jsou až na prvním místě.
4) Košile bližší kabátu.
5) Ten, kdo ukazuje cestu, nemusí po ní kráčet.
Atakdále, atakpodobně.
Nicméně, Česká republika je z globálního hlediska pořád ostrůvkem blahobytu a prosperity. Není ovšem ostrůvkem pohody a spokojenosti. Škoda. Je ale pravdou, že individuální postoje se neodvíjejí od mluvčích, ale zevnitř jednotlivců. Tradičně sekulární český národ má blíže k tomu, co se dá uchopit a natřít na chléb, než k tomu, po čem piští duše. Vede-li se však spor o vize, je rozdíl obou Václavů docela hezky definovatelný. Vypomůžu si citátem z knihy Ulricha Becka „Vynalézání politiky“ (Slon, Praha 2006). Naštěstí jsem na něj narazil na samém začátku knihy. Zde je:
„V kremelských archivech našli závěť Josefa Stalina. Bylo v ní napsáno: Soudruzi, neztrácejte důvěru! I kdyby, navzdory všem očekáváním, to nebyl kapitalizmus, ale komunizmus, který ztroskotá na svých rozporech, pak zrušte Sovětský svaz, sjednoťte Německo a usilujte o vstup Moskvy do NATO. Z takového úderu se Západ nikdy nevzpamatuje.“ Po této anekdotě Ulrich Beck pokračuje: „Buď se z politicky nic neříkající larvy, jíž Evropa v současnosti je, vyloupne na svět Evropa jako kosmopolitický motýl s fascinujícím hlasem ve světové politice a s úžasnou vizí, nebo experiment zvaný Evropa ztroskotá na kramářské duši, Evropa se propadne zpět do neonacionalistického soužití malých států, od jejichž nestabilních koalic a rigorismu dvojí morálky toho může hypermoc Amerika očekávat velmi málo.“
Mám-li se přihlásit k některé z uvedených možností, tak to bude zcela jistě vize první. A je-li pravdou, že tuto vizi sdílí půlka českého národa, je to nadějné.
1) Slovo nemá žádnou hodnotu.
2) Podepsaná smlouva také ne.
3) Peníze jsou až na prvním místě.
4) Košile bližší kabátu.
5) Ten, kdo ukazuje cestu, nemusí po ní kráčet.
Atakdále, atakpodobně.
Nicméně, Česká republika je z globálního hlediska pořád ostrůvkem blahobytu a prosperity. Není ovšem ostrůvkem pohody a spokojenosti. Škoda. Je ale pravdou, že individuální postoje se neodvíjejí od mluvčích, ale zevnitř jednotlivců. Tradičně sekulární český národ má blíže k tomu, co se dá uchopit a natřít na chléb, než k tomu, po čem piští duše. Vede-li se však spor o vize, je rozdíl obou Václavů docela hezky definovatelný. Vypomůžu si citátem z knihy Ulricha Becka „Vynalézání politiky“ (Slon, Praha 2006). Naštěstí jsem na něj narazil na samém začátku knihy. Zde je:
„V kremelských archivech našli závěť Josefa Stalina. Bylo v ní napsáno: Soudruzi, neztrácejte důvěru! I kdyby, navzdory všem očekáváním, to nebyl kapitalizmus, ale komunizmus, který ztroskotá na svých rozporech, pak zrušte Sovětský svaz, sjednoťte Německo a usilujte o vstup Moskvy do NATO. Z takového úderu se Západ nikdy nevzpamatuje.“ Po této anekdotě Ulrich Beck pokračuje: „Buď se z politicky nic neříkající larvy, jíž Evropa v současnosti je, vyloupne na svět Evropa jako kosmopolitický motýl s fascinujícím hlasem ve světové politice a s úžasnou vizí, nebo experiment zvaný Evropa ztroskotá na kramářské duši, Evropa se propadne zpět do neonacionalistického soužití malých států, od jejichž nestabilních koalic a rigorismu dvojí morálky toho může hypermoc Amerika očekávat velmi málo.“
Mám-li se přihlásit k některé z uvedených možností, tak to bude zcela jistě vize první. A je-li pravdou, že tuto vizi sdílí půlka českého národa, je to nadějné.