Krátká reflexe cesty dvou literátů středního věku mezi Brnem a Prahou. Za volantem seděl můj starší syn Róbert. Cituji:
„Jedeme tedy do Prahy. Já na jednu z těch mnoho zbytečných schůzek, které se v hlavním městě pořádají; důležití lidé se druží a vysvětlují si vysvětlené, a jelikož většina z těch podstatných žije a tvoří v Praze, mají to k sobě takříkajíc přes dveře, nám přespolním nezbývá, než zkoušet vystavět iluzi výletu… V samé půlce betonové rampy pro mimozemská přistání, rozuměj u Humpolce, se Robo zeptá: „Myslíš si jako já, že jsme stagnující generace?“. Automaticky odkývám. Nakonec souhlasím podruhé - doopravdy. Do památného roku ´89 jsme stáli připraveni, že všechno budoucí nebude stát za nic. Byli jsme na stráži docela jistě promarněného života s možnými třemi vyhlídkami: kriminál, emigrace nebo rezignace. Žádný extra výběr, povídám Robovi a zdá se mi, že souhlasně přikyvuje. Prasklo to a najednou se všechno převrátilo hlavou vzhůru. Dopředu naplánované neplatí a jsme v kriminále oprávněného pocitu, že je to prostě furt zatraceně lepší, než to bylo. Jsme jako emigranti ve státě, o který jsme se nijak nezasadili, protože nám věk nedovolil účastnit se stavby, když o něco šlo. A rezignovaní, ano, to jsme nejvíc, jak se můžeme vymezit vůči něčemu, co nám padlo do klína, když jsme naprogramovaní k žití v úplně jiném prostoru? Až budeme umírat, půjde nám pravděpodobně odečíst ze rtů, že nikdy nebylo líp.“
Existenciální problémy této generace vnímám, samozřejmě, velice osobně. Občas si říkám: Už abychom tady nebyli, ať se zbaví té tíhy a závislosti. Nicméně, co bude pak? Revolta proti čemu? Bourat, co generace rodičů postavila?
Píšu tyto řádky také v červenci 2013. Ráno jsem si přečetl na internetu o vyhrocené protiromské demonstraci v Českých Budějovicích, jedné ze série podobných za poslední léta. Zatím bez obětí na životech. Nicméně, veřejné diskuse dávají tušit, že k explozi není daleko. A to opravdu „nikdy nebylo líp“. Konec–konců, stačí zabrousit z domácího zpravodajství na zahraniční – v Egyptu se umírá na demonstracích za a proti demokraticky zvolenému prezidentovi, v Sýrii vleklá občanská válka, v Nigérii příslušníci místní Al Kájdy povraždili žáky jedné školy i s učitelem, v Bratislavě pohřbívají sportovní horolezce zavražděné teroristy v Pákistánu, protože „cizinci jsou naši nepřátelé“. A tak dále.
Zdá se mi, že běh toho příběhu znám. Část generace našich dětí a jejich dětí naplní své životy hašením požárů, které jiná část téže generace založila. A že to bude fuška. Zdá se mi také, že staronové bude i rozložení sil. Hasičům a žhářům budou přihlížet spoluobčané u televizorů, počítačů, tabletů, inteligentních mobilů. Vějíř možných scénářů se pak rozevírá. Ke každé z možností existuje historický precendent a individuální odpovědnost za volbu cesty životem. Snad to nebude jenom kriminál, emigrace, nebo rezignace.
Mimochodem, až budou umírat ženy a muži mé generace (a mého naturelu), půjde nám pravděpodobně odečítat ze rtů obligátní: promiňte, děkujeme, měli jsme vás rádi.
Existenciální problémy této generace vnímám, samozřejmě, velice osobně. Občas si říkám: Už abychom tady nebyli, ať se zbaví té tíhy a závislosti. Nicméně, co bude pak? Revolta proti čemu? Bourat, co generace rodičů postavila?
Píšu tyto řádky také v červenci 2013. Ráno jsem si přečetl na internetu o vyhrocené protiromské demonstraci v Českých Budějovicích, jedné ze série podobných za poslední léta. Zatím bez obětí na životech. Nicméně, veřejné diskuse dávají tušit, že k explozi není daleko. A to opravdu „nikdy nebylo líp“. Konec–konců, stačí zabrousit z domácího zpravodajství na zahraniční – v Egyptu se umírá na demonstracích za a proti demokraticky zvolenému prezidentovi, v Sýrii vleklá občanská válka, v Nigérii příslušníci místní Al Kájdy povraždili žáky jedné školy i s učitelem, v Bratislavě pohřbívají sportovní horolezce zavražděné teroristy v Pákistánu, protože „cizinci jsou naši nepřátelé“. A tak dále.
Zdá se mi, že běh toho příběhu znám. Část generace našich dětí a jejich dětí naplní své životy hašením požárů, které jiná část téže generace založila. A že to bude fuška. Zdá se mi také, že staronové bude i rozložení sil. Hasičům a žhářům budou přihlížet spoluobčané u televizorů, počítačů, tabletů, inteligentních mobilů. Vějíř možných scénářů se pak rozevírá. Ke každé z možností existuje historický precendent a individuální odpovědnost za volbu cesty životem. Snad to nebude jenom kriminál, emigrace, nebo rezignace.
Mimochodem, až budou umírat ženy a muži mé generace (a mého naturelu), půjde nám pravděpodobně odečítat ze rtů obligátní: promiňte, děkujeme, měli jsme vás rádi.