Nikdy v minulosti nebyli v Čechách politici pod takovým drobnohledem médií a veřejného mínění jako dnes.
Nikdy předtím nebyla korupce odhalována i v nejvyšších patrech politiky v takové míře jako dnes. A nikdy předtím (myslím po listopadu 1989) nebyli politici a politika tak intenzívně nenáviděna jako dnes. Vysvětluji si to zčásti kouzlem zlých správ pro čtenáře, posluchače a diváky, a zčásti naladěním médií masové komunikace na jejich prezentaci, bez ohledu na jejich pravdivost a dopady. Nechtěným důsledkem je pandemické šíření negativních emocí v časech, které, co do obecné kvality života, nemají v našich dějinách obdoby.
Hodně mi vadí také fakt, že s ohledem na současný vliv veřejného mínění a charakter politických kampaní je tento trend živen také těmi, kteří by místo zakládání požárů měli cítit odpovědnost za jejich hašení. Myslím tím nejen aktivní politiky, ale také některé, zejména levicové, intelektuály, kteří se doslovně vyžívají v rozněcování averzí mezi takzvaným lidem a politickými elitami a těmito elitami navzájem. No jo, je to jednodušší, jako přispívat k řešení věcných problémů osobně a konkrétně – místo žvatlání.
Mám li z něčeho obavy, pak je to trend k postupné radikalizaci vyprázdněných, lhostejných a znuděných občanů, kteří své „meditace“ nad stavem věcí veřejných začínají a končí u své spotřeby, svých požitků a svých očekávání. Jednou se možná probudí a zjistí, že stojí v jednom šiku s lůzou a řvou hesla. Například: „Dost bylo šetření!“
Mezitím se stalo normou nemít děti, rozvádět se, nedržet slovo, nevěřit nikomu, ničemu… a takzvaně si užívat. Za občasnými veřejnými sroceními davů čtu: „Bůh ochraňuj každého, kdo mi sáhne do talíře!“ Domů se ovšem opět vracejí jenom občánkové s narvanými igelitkami. Anebo ze mě mluví jenom hořkost nadcházejícího stáří? Možná je celek společenského života právě takovouto skrumáží tenzí a konfliktů, vůní a zápachů, světla a tmy. Konec konců, lidé mé generace pamatují mrtvou nehybnost „bojů“ za socialistické zítřky. A vyčítat mladým touhu po vlastní rebelii není fér. Jenom už žádné revoluce, prosím.
Hodně mi vadí také fakt, že s ohledem na současný vliv veřejného mínění a charakter politických kampaní je tento trend živen také těmi, kteří by místo zakládání požárů měli cítit odpovědnost za jejich hašení. Myslím tím nejen aktivní politiky, ale také některé, zejména levicové, intelektuály, kteří se doslovně vyžívají v rozněcování averzí mezi takzvaným lidem a politickými elitami a těmito elitami navzájem. No jo, je to jednodušší, jako přispívat k řešení věcných problémů osobně a konkrétně – místo žvatlání.
Mám li z něčeho obavy, pak je to trend k postupné radikalizaci vyprázdněných, lhostejných a znuděných občanů, kteří své „meditace“ nad stavem věcí veřejných začínají a končí u své spotřeby, svých požitků a svých očekávání. Jednou se možná probudí a zjistí, že stojí v jednom šiku s lůzou a řvou hesla. Například: „Dost bylo šetření!“
Mezitím se stalo normou nemít děti, rozvádět se, nedržet slovo, nevěřit nikomu, ničemu… a takzvaně si užívat. Za občasnými veřejnými sroceními davů čtu: „Bůh ochraňuj každého, kdo mi sáhne do talíře!“ Domů se ovšem opět vracejí jenom občánkové s narvanými igelitkami. Anebo ze mě mluví jenom hořkost nadcházejícího stáří? Možná je celek společenského života právě takovouto skrumáží tenzí a konfliktů, vůní a zápachů, světla a tmy. Konec konců, lidé mé generace pamatují mrtvou nehybnost „bojů“ za socialistické zítřky. A vyčítat mladým touhu po vlastní rebelii není fér. Jenom už žádné revoluce, prosím.