víme to, ale z nějakého zvláštního důvodu se ostýcháme o tom mluvit. Někteří mají dokonce sklon považovat ji za naše vlastní špatné svědomí, oběti naší nevšímavosti a lhostejnosti. Mají pravdu, pokud naše vina spočívá v tom, že jim nabízíme své teorie o tom, jak jsme si všichni rovni, jak máme všichni nárok na zajištěné živobytí, či jak je tu stát od toho, aby nás tahal z bryndy, do které se svým způsobem života, hodnotami, morálkou, charaktery řítíme. Důsledkem jsou tenze a konflikty. V horším případě pouliční bouře, drancování, násilí.

Hledejte však v problémových lokalitách církevní mise. Nenajdete je. Stejně tak policejní hlídky, terénní pracovníky, až na několik výjimečných výjimek, také ne. Hledejte kvalitní učitele do škol na periferiích a v ghettech. Opět jenom tu a tam několik svatých žen a mužů. To jenom mnozí politici se předhánějí mluvou o svobodě a demokracii, na kterou naše spodina kašle. K čemu vzdělání, k čemu práce, je zapotřebí píchnout si, loknout, šlohnout, sehnat, užít si.

A přesto tito lidé trpí, o tom není pochyb. Trpí ve svých brlozích, ve své bídě, rozvrácených rodinách, patologických vztazích… a ve svých názorech, naočkovaných levicovou a liberální rétorikou intelektuálů, kteří do jejich hájemství vstupují téměř výhradně přes soudobé kazatelny – rozhlas, televizi, noviny, žvásty. Konec konců, jsou k smíchu i spodině samotné. „Nemáš drobné?“, ptají se a nejraději by si šáhli do tvé kapsy sami. A přitom nejsou chudí. Skutečná chudoba vypadá jinak. Jsou „jenom“ prázdní.

Proč o tom píšu? Společenská spodina plodí děti a ty děti se rodí nádherné, bezelstné, nevinné. Stávají se už v raném věku hříčkou v rukou svých rodičů, keců takzvaně sociálně orientovaných demagogů, politiků, agresivních občanů, extrémistů na obou stranách barikády, drog, chlastu, špatné stravy, ještě horšího vzdělání…, aby se jednou zařadily také do šiku. Problémem je spodina společnosti, ve které žijeme, ne „barbaři pod hradbami“. Spodina společnosti, zvrácené instinkty podporované ideologiemi a lůza v nás, „slušných“ občanech.

Hodně se mluví o konfliktu kultur a civilizací, o dluhové krizi, o klimatu a zdrojích… a přitom tady stojíme jeden proti druhému – pěsti zaťaté, v očích nenávist. Spodina společnosti jenom líně vyčkává, kdo první udeří. Pak se zvednou a přidají. A vyčkávají také elity „půdy a krve“. Vůdce se pak už nějaký najde. Vždy se našel.

Psáno pro .tyzden (www.tyzden.sk)