Je to už snad třicet let, co jsme se malá partička scházeli v hospodě U Albrechta v Bratislavě.
V péči Fera Guldana jsme z času na čas vydali v padesáti exemplářích knížečku. Jednou to byly básně, jindy povídky a někdy také odborné texty – původní anebo překlady. Milan Petrusek jednou poslal z Prahy krátkou esej, která se jmenovala O transgresi. Bylo to o překračování samého sebe. ZA je prostor, do kterého vstupuji pokaždé, když radikálně prolomím hranici svého stávajícího poznání, stereotypů myšlení a chování. Je to také okamžik, kdy prolomím hranici svého strachu, je to situace, kdy vstoupím do akce s netušenými konci, kdy na sebe beru odpovědnost, riziko a podobně. A jsou to také exploze kreativity, které přicházejí, aniž by klepaly. A jelikož žijeme individuální životy v různých podmínkách, máme každý své vlastní ZA.
ZA je říše obtížně uchopitelného, poznatelného, popsatelného, pojmenovatelného… Lidé do ní vstupují každý po svém a někteří se z ní vracejí s kousíčkem něčeho, co zůstane na této straně života. Možná právě toto je potrava pro lidskou schopnost překračovat sebe. Říše ZA je zdroj naší energie a naší naděje. Nezáleží na tom, z čeho konkrétně se skládá a kolik toho je. ZA ovšem navštěvují také dcery a synové tmy. Odkud by jinak přicházely plány na „konečné řešení“, vize nápravy světa střelbou do dětí, drancování a podobně. Peter Zajac mi napsal: „Pre mňa je zvláštne to dnešné zdvojovanie excesívneho antisemitizmu s excesívnym antiislamizmom, ten Breivik, či ako sa volá, by mohol byť pokojne aj nórskym antisemitom, kukluxklanistom, antiromistom, moslimským bratom. Je v tom akási základná ľudská črta – brutálna, živočíšna nenávisť, ústiaca do zabíjania, vraždenia.“
Co s tím? Neznám recept, jenom vím, že agresi se neubráním tím, že znehybním. Jsem si také jist, že životy, soukromý majetek, svobodu a pravidla soužití ubráním jenom odhodláním, odvahou a sílou. Zde jsou limity demokracie a tolerance. Agresor se na inteligentní žvásty vykašle, soucit nezná a každý ústupek je pro něho projevem strachu a zbabělosti. Odhodlání, odvaze a síle však zcela jistě bude rozumět. A tak se oblouk mezi ZA a „tady a teď“ uzavírá do celku žití. Žití v konfliktech, v permanentní výzvě obhajovat a obhájit svět hodnot, které utvářejí naši identitu. Jejím imperativem je přitakání životu, a ne smrti. A jelikož nemíníme trávit léta ve výcvikových táborech, jsme nuceni opírat své odhodlání, odvahu a sílu také o synergii svých individuálních a kolektivních cest ZA. Trochu to zavání mytologií, odvěkým bojem dobra a zla, svárem mezi pudem života a smrti a podobně. Budiž.
P.S.
Psal jsem tento text poté, co jsem opětovně shlédl Lanzmannův dokument Šoa, četl Glucksmannovu Rozpravu o nenávisti, mluvil do romského vysílání Českého rádia o nepokojích v Británii, naslouchal politickému diskursu o chystané akci gay/lesbické komunity v Praze a s Martinem Hanzlíčkem připravoval trailler k dokumentu o rozpadu Československa. Pudy a vášně utvářejí prostředí naší všednodennosti spíše než racionální kalkul.
ZA je říše obtížně uchopitelného, poznatelného, popsatelného, pojmenovatelného… Lidé do ní vstupují každý po svém a někteří se z ní vracejí s kousíčkem něčeho, co zůstane na této straně života. Možná právě toto je potrava pro lidskou schopnost překračovat sebe. Říše ZA je zdroj naší energie a naší naděje. Nezáleží na tom, z čeho konkrétně se skládá a kolik toho je. ZA ovšem navštěvují také dcery a synové tmy. Odkud by jinak přicházely plány na „konečné řešení“, vize nápravy světa střelbou do dětí, drancování a podobně. Peter Zajac mi napsal: „Pre mňa je zvláštne to dnešné zdvojovanie excesívneho antisemitizmu s excesívnym antiislamizmom, ten Breivik, či ako sa volá, by mohol byť pokojne aj nórskym antisemitom, kukluxklanistom, antiromistom, moslimským bratom. Je v tom akási základná ľudská črta – brutálna, živočíšna nenávisť, ústiaca do zabíjania, vraždenia.“
Co s tím? Neznám recept, jenom vím, že agresi se neubráním tím, že znehybním. Jsem si také jist, že životy, soukromý majetek, svobodu a pravidla soužití ubráním jenom odhodláním, odvahou a sílou. Zde jsou limity demokracie a tolerance. Agresor se na inteligentní žvásty vykašle, soucit nezná a každý ústupek je pro něho projevem strachu a zbabělosti. Odhodlání, odvaze a síle však zcela jistě bude rozumět. A tak se oblouk mezi ZA a „tady a teď“ uzavírá do celku žití. Žití v konfliktech, v permanentní výzvě obhajovat a obhájit svět hodnot, které utvářejí naši identitu. Jejím imperativem je přitakání životu, a ne smrti. A jelikož nemíníme trávit léta ve výcvikových táborech, jsme nuceni opírat své odhodlání, odvahu a sílu také o synergii svých individuálních a kolektivních cest ZA. Trochu to zavání mytologií, odvěkým bojem dobra a zla, svárem mezi pudem života a smrti a podobně. Budiž.
P.S.
Psal jsem tento text poté, co jsem opětovně shlédl Lanzmannův dokument Šoa, četl Glucksmannovu Rozpravu o nenávisti, mluvil do romského vysílání Českého rádia o nepokojích v Británii, naslouchal politickému diskursu o chystané akci gay/lesbické komunity v Praze a s Martinem Hanzlíčkem připravoval trailler k dokumentu o rozpadu Československa. Pudy a vášně utvářejí prostředí naší všednodennosti spíše než racionální kalkul.