Pravdu měl Dalajláma když řekl, že pomáhat jiným je nejlepší způsob jak poznat sebe. Nicméně, poznávat sebe může být zničující a ti, kterým pomáháme, by tím neměli trpět. Zde první hranice pomoci: poznat, kdy toho bylo z hlediska pomáhajícího dost.

Pomáhat jinému nesmí vést k jeho sociální invalidizaci (vzniku závislosti na pomoci). Zde druhá hranice pomoci: poznat, kdy pomáhající začíná svou pomocí škodit. Tato hranice je velice subtilní a těžko se rozpoznává i s ohledem na předchozí.

V uzavřeném kruhu „vzájemné“pomoci hrozí pomáhajícímu, že dává vice, než na kolik má, a příjemci, že bere, dokud někdo dává. V konečném stadiu si vzájemně ubližují a oba potřebují pomoc. Ach jo.

Rozumná míra pomoci? Pomoc bez očekávání reciprocity, bez emocionální vázanosti a pocitu exkluzivity (pomáhat je normální, jako jíst a pít), bez negativních implikací na vlastní integritu a existenciální komfort.

Rozumné přemýšlení o fenoménu pomoci: od kauzy ke kauze. Bez ambicí vymyslet „náboženství“ altruizmu. Bez iluzí o nadřazenosti pomáhajícího. Bez víry, že pomoc pomůže vyřešit problémy toho, komu pomáháme.

Iluze socialistů: lze vymyslet a nastolit spravedlivý řád.

Iluze individualistů: pomůžu si sám.

Žitý svět: dělám, co můžu v koexistenci s jinými. Ta je narvána konflikty a při jejich zdolávání se učím, pomáhám, ubližuju… a snažím se žít a přežít v souladu s morálkou (duchovnem, spiritualitou), která vládne v mém civilizačním kontextu, kultuře, komunitě.

Největší problém: já sám.