její stín se vznáší nad našimi životy od narození. Odráží se v kultuře, ve způsobu života a v reflexích jeho kvality. V průběhu života se mění s osobní zkušeností, se smrtí blízkých, s nemocemi, s životními karamboly a s přibývajícím věkem. Bojíme se jí, kličkujeme, válčíme s ní, až se postupně smiřujeme, začleňujeme ji do svého života a klademe si otázky smyslu, mezí osobní svobody, osamělosti, strachu. Dějiny duchovních nauk nabízejí pestrou paletu řešení a úniků – od víry v život po smrti, v reinkarnace, v nesmrtelnost ducha, v přenos genů a memů potomstvu, až po snahu využít a užít každé vteřinky „tady a teď“, protože po smrti už není nic.

Ti, kteří se úzkosti ze smrti poddali, plní čekárny psychiatrů, lůžka různých specializovaných zařízení, anebo jednoduše kráčejí životem v davu lidí postižených frustrací a depresemi. Šťastni jsou ti, kteří našli svou víru a drží se jí. Je opravdu jedno, která to je, pokud pomáhá a neubližuje. Přesto je pohled na smrt zblízka šokem. Rozpadají se stereotypy všedního dne, perspektivy, jistoty. Úkolem dne se stává zvládnutí nároků a úkonů - léky, lékaři, hygiena, vylučování, snídaně, obědy, večeře, únava, komunikace, smutek, beznaděj… a osamělost v klíčových rozhodnutích. Může to trvat dny, týdny, měsíce, léta. Člověk v přímé konfrontaci se smrtí dozrává, zvládne li situaci. Dá se od vědomí smrti chtít, aby dala životu více?

V České republice prý umírá 80% občanů mimo domov – v léčebnách dlouhodobě nemocných, v domovech seniorů, ve špitálech. Za těmi osmdesáti a těmi dvaceti procenty se ukrývají konkrétní příběhy konkrétních lidí. Jak prožívají úzkost? Co obnáší osobní svoboda odkázaného člověka? Reflektují lidé na konci své cesty smysl vlastních životů, anebo už koukají na druhý břeh? Kam, a ke komu se upínají ve své osamělosti? Opravdu mají pocit, že blížící se smrt je pro zbytek života výzvou? A jakou výzvou? Co jsou poslední věci člověka a kdy je zapotřebí je řešit? Co očekávají, co potřebují a kdo jim to může nabídnout? Jak se podílí příslušnost ke konkrétní kultuře na postojích k smrti?

Kdyby si člověk mohl vybrat osobní víru, tak si pravděpodobně vyberu zenový buddhizmus. Je jako let ptáků, modrá obloha, zelená tráva a na věčnost se odchází s vděkem a nadějí. Alespoň z dálky se mi to tak jeví. Okolnosti, jež se podepisují pod náš lidský úděl, si ovšem nevybíráme. Svobodná vůle sice dokáže leccos korigovat a měnit, ale velice často příliš pozdě a jen nepatrně. Rodina a užší sociální zázemí nás vytvarovali dříve, než jsme se stihli pořádně rozhlédnout. Takhle to alespoň vidím pod dojmem osobních zkušeností posledních měsíců, čtení knihy Irvina Yaloma „Existenciální psychoterapie“ a dvou útlých textů o půvabné cestě životem opata Lin-Ťiho od jeho oddaného žáka Šu-La-Ce.