Nikdy předtím jsem nebyl nucen tolikrát sáhnout až na dno svých možností, nikdy předtím jsem nebyl vystaven tolika atakům, nikdy předtím jsem neměl tušení, že žiju mezi tolika odpadky, nikdy předtím jsem netušil, že lidé dokážou až tak nenávidět a závidět, nikdy předtím jsem netušil, že demokracie je vystavena až takové přesile zblblé většiny, nikdy předtím jsem netušil, že lidé tak těžce nesou tíhu vlastní odpovědnosti, nikdy předtím jsem neměl příležitost dotýkat se až natolik intimně lidské bídy, neštěstí, štěstí, bohatství atakdále.

Zázrak je, že jsem chvíli před finále svého života měl šanci tohle vše vidět, zažít, promýšlet. Že jsem měl možnost o tom všem psát, mluvit, diskutovat veřejně. Že jsem o tom všem nejenom psal a mluvil, ale také vstupoval do akce, konkrétně konal a viděl výsledky. Nebýt listopadu 1989 mohl jsem klidně zemřít na ostrově nehybné a uzavřené společnosti, za ostnatými dráty. Nikdy bych také nekráčel, alespoň chvíli, po boku lidí, kteří mě natolik přesahovali a inspirovali.

A to už ani nemluvím o tom, že všechny tyto možnosti dostali, ve věku, kdy to ještě má smysl, také mé děti a jejich děti, tvé, vaše děti a jejich děti. Trochu mě občas přibrzdí poznání, že děti našich dětí už nemají tušení, že jde o zázrak, že většina jejich rodičů už zapomněla, že atmosféra společnosti je narvána negativními emocemi, že svá osobní traumata lidé přenášejí mimo sebe. To ne já, to režim, politici, globalizace, kapitalizmus, mafie, imigranti, Amíci, Romové, židé…To oni!

Zázraky zasahují jenom připravené. Pro ostatní je to jenom společenská anomálie, legenda, mýtus, fáma… projev víry, která není jejich.