bylo normální, že do politiky vstupovali nestandardní politici a politická uskupení. Odkud se také měli ti standardní vzít. Téměř půl století vlády jediné strany a jediné ideologie udělali své. Když však více jak dvacet let poté vstupují do politiky opět nestandardní politici a politická uskupení, něco není v pořádku.

V pozadí jsou zřejmě okolnosti naší postmoderní a informační společnosti – rozvolňování hodnot, internet, role medií a marketingu a další, včetně zvláštního chápání demokracie, jako svobody bez odpovědnosti. Výsledkem je, že „nová vlna“ politiků ničí politiku, že po „nových tvářích“ zůstává pachuť a znechucení.

Nestandardní politická uskupení jsou dnes líhní lidí, kteří do politiky přicházejí omylem. To proto, že nepřešli standardní přípravou, selekcí, testy osobní integrity v terénu. Nemám tušení, co s tím. Nemám tušení, jak zbavit politiku pudů a vášní, přitažlivosti pro narcisy, paranoiky, falešné mesiáše, lidi hrabivé a nečestné.

A přitom politika významně zasahuje do všedních životů lidí. Děje se tak přes formování pravidel soužití a kontrolu jejich dodržování, přes tvorbu hospodářské politiky, bezpečnostní politiky, zahraniční politiky, politiky zdraví, vzdělávání a podobně. Někdy fakt stačí několik narušených osobností a společnost se rozkmitá v křečích.

Obecně platí, že ti nejlepší se dostávají dopředu v situacích ohrožení životů. Většina zaleze pod tíhou strachu a odpovědnosti. Ve standardních poměrech se musíme spolehnout spíše na přirozenou mobilitu mocenských elit a společenskou kontrolu moci. Ale když oni ti kontroloři moci jsou opět jenom voliči, kteří mají slabost pro nestandardní politiky.

Zbývá víra a naděje z ní plynoucí. Mluvím li o víře, nemyslím na nic konkrétního. Bůh v nás nepotřebuje pojmenování a důkaz. Je to metafora, která dává životu smysl a směřování. Tedy životu věřících. Na historickou paměť, poučené lidstvo, vítězství rozumu, vědecký pokrok, demokracii a podobné věci bych fakt nespoléhal.