teolog, který promýšlí a prosazuje mezináboženský dialog. Jeho poslední kniha „Na počátku všech věcí“ (Vyšehrad, Praha 2011) je sumář jeho úsilí. A poslední kapitola je zase sumář celé knihy. Píše zde o tom, jak na základě rozumné důvěry přijal sázku na Boha a Nekonečno, nikoli na nic a nicotu. „Doufám,“ píše „jakožto křesťan a jako mnoho lidí v jiných náboženstvích, ve smrt nevedoucí do nicoty, jinak by mi to připadalo nanejvýš iracionální a nesmyslné“. A pokračuje: „Jsem si pochopitelně vědom přetrvávajícího rizika této sázky na bezpodmínečnou důvěru, ale jsem přesvědčen o tom, že i kdybych sázku ve smrti prohrál, pro svůj život bych nic neztratil a každopádně bych žil lépe, radostněji, smysluplněji, než kdybych byl neměl pražádnou naději“.

A sázka ateisty? Také rozum, důvěra, naděje a víra. Víra jako sázka na život, který má smysl a jehož nositeli jsou i po smrti potomci, dílo, geny a memy. Tato sázka se dá prohrát jediným způsobem – životem bez smyslu, bez radosti, bez řádně vychovaných potomků a užitečného díla. Smysl života a radost z něj neplyne jenom z „kladení“ genů a memů. Každé dobré (zlé) gesto, čin, emoce se šíří prostorem a zanechává setbu.

Pro Hanse Künga, a věřící jako on, je smrt cestou přesahující lidský rozum a představivost, cestou do úplně první a úplně poslední skutečnosti, cestou do Boha, čili do světla. Nicméně, kam poputují ti, kteří žili zlý život? Peklo je metafora, která se zrodila na půdě mnoha náboženských mytologií. Označuje říši temna a její syny. Ti, kteří přežili například nacistické a komunistické běsnění, vědí, o čem je řeč. Ateista by to formuloval takhle: Prohraná sázka se také geneticky a memeticky replikuje. Světlo a tma jsou odsouzeny ke koexistenci, k permanentní konfrontaci. Smrtí opravdu nic nekončí. Alespoň ve světě lidí ne.