Bylo to zrovna nad kapitolou o začleňování smrti do života, o postojích k smrti, o tom, jak ji vnímáme. Dopoledne jsem vyrazil do města za nákupy. Nějaké vitamíny, něco k obědu. Cestou zazvonil telefon. To se bratr vracel z Banské Bystrice. Řekl mi, že se zúčastnil nějaké diskuse, byl se podívat ve Zvoleně na židovský hřbitov a sad, koncipován jako památník lidem, kteří za války nebyli lhostejni k vyvražďování sousedů. Prý hezká místa. Mimoděk jsem si vzpomněl na větu jistého mistra tibetského buddhizmu, který na svém přednáškovém turné míjel někde ve Francii hřbitov a jeho manželka poznamenala: „Podívej, v jak hezkých domech bydlí jejich mrtví“. Mistr odtušil: „Jejich živí mrtví bydlí ještě v hezčích“.

Po nákupu jsem zašel do své oblíbené hospody. Chodím tam docela často a s personálem se znám. Jeden z manažerů právě zapaloval svíci pod fotografií dalšího štamgasta. Dnes nad ránem zemřel Arnošt Lustig, řekl mi.

Knihy Arnošta Lustiga mi otevřely svět místa, kde jsem se narodil a které jsem opustil v příliš raném věku, abych si mohl něco pamatovat. Máma a bratr si pamatovali, ale nevyprávěli. To mi bylo něco kolem šestnácti. Osobně jsme se seznámili s Arnoštem mnohem, mnohem později. Počátkem 90tych let, když jsem byl přednášet ve Washingtonu jeho studentům. Poprvé jsme si spolu letmo promluvili až po jeho návratu do Prahy právě v oné kubánské hospodě na Kaprově ulici. Tam jsme se opakovaně potkávali.

Nevím, v jakém domě bude žít Arnošt po pohřbu a vlastně ani nevím, v jakém žil za živa. Jisté ovšem je, že obýval, obývá a bude obývat mnohá obydlí našich myslí, srdcí a duší. Smrt byla součástí jeho života od dětství (přežil několik koncentráků a celé jeho literární dílo je o těchto prožitcích) a život miloval (na což je hodně svědků, včetně mě).

null