Byl to prý Churchill, kdo řekl, že k poznání limitů demokracie stačí pět minut rozhovoru s průměrným voličem. Ten Churchill, bez nějž by GB ve druhé světové válce těžko obstála. V standardních demokratických poměrech by těžko obstál Churchill.

Prubiřským kamenem demokracií jsou krizové situace. Docela často se v nich prosazují lidé, kteří demokracii potřebují jako nástupiště, ze kterého se dá jít všemi směry, i proti demokracii. Záda jim kryje lid.

Pro lidi je demokracie metodou aktivního sociálního učení. Učení akcí, v terénu, učení konáním. „Vláda lidu“ je však spojení, kterému málokdo věří. Sociologové tvrdí, že zhruba 5% populace má vůli angažovat se veřejně a v akci.

Nezávislé osobnosti s vůlí k moci, krizové situace (ohrožení životů, svobody, soukromého majetku) a několik statečných jsou pilíři demokracie. A touha většiny mít pro toto všechno garance, pokud možno z vnějšku.

Paradoxů demokracie je fakt hodně. Nevýhod nedemokratických režimů mnohem více. A tak nezbývá, než pojmenovat riziko největší – průměrný volič. Člověk spíše líný než pracovitý, člověk spíše mdlého rozumu než moudrý. Co s tím?

No, co už. Řiď se pravidly, na kterých povstala, rozvíjela se a přežívá civilizace a kultura, jejichž jsi částí, ve které žiješ. V naší civilizaci říkáme tomuto pravidlu „zlaté“ a obnáší jednu větu o devíti slovech.

P.S.
A teď domů: Lékařské odbory, a podstatná část lékařů, v Čechách už delší čas vede válku s vládou o podmínky (především finanční) setrvání na svých postech. Nebudou li splněni, vyhrožují - odejdeme, ergo nabudeme tady léčit. Dnes ráno jsem na internetu četl, že policisté a hasiči si tento model chtějí zopakovat. To jako, že nás nebudou chránit, když jim nesplníme ty jejich podmínky? Jasnější destrukce zlatého pravidla snad ani neexistuje. Ne vnější nepřítel, my sami si škodíme nejvíce. Jo, „lid“ je tím vzývaným božstvem, za které se může skrýt kdejaký sráč, takzvaný demokrat, například sociální.