Kolik knih o životech posedlých vůdců a jejich ochotných přisluhovačů musí být napsáno, kolik výzkumů publikováno, abychom uvěřili, že člověk, zaštítěn situací a zbaven odpovědnosti za své chování, dokáže být zločincem?
A když uvěříme, kolik nás asi tak bude a jaký bude náš vliv? A jak obstojíme v konfrontaci s předsudkem, který vidí v jiných nepřátele, které je zapotřebí v lepším případě odsunout do kouta, v horším izolovat, anebo se jich úplně zbavit?
Víra drží na uzdě lidské destruktivní emoce. Zákony a instituce omezují zlo strachem z trestu. Bez zvednutého prstu autorit neumíme žít v míru. Ten samý prst však ukazuje i cestu k ničivým konfliktům.
Biblické rčení o tom, že druhým se nemá dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, je nutno chápat jako výzvu: A vidíš li, že někdo úmyslně ponižuje, ubližuje, mučí, zabíjí jiné, braň je jako sebe samého. Něco chápat a něco činit jsou ovšem dvě věci.
Chápat a současně konat vyžaduje moudrost, odvahu i sílu. Ti nejlepší by fakt měli jít dopředu, jak svého času řekl 14. dalajláma, abych se odvolal na autoritu, kterou není možné podezřívat s elitářství.
Kolik knih musí být ještě napsáno a kolik výzkumů publikováno, aby bylo jasno, že ti nejlepší musí dopředu, aniž by čekali na povolání. A aniž by také čekali na uznání. Žádné, nejspíše, nebude.
Vím, vše výše řečeno jsou triviality. Netriviální je pouze hledání všednodenní naděje, jistoty, bezpečí. Chybují ti, kteří je hledají vně svých myslí a duší. A hledat je uvnitř bez úsilí a letitého tréninku nejde.
No jo, ale kam namířit úsilí a jaký trénink? Máš li možnost vícenásobné volby, dostává šanci svobodná vůle. Věnuj se naplno rodině, práci, komunitě, charitě, studiu, meditaci, józe, choď žít do ašrámu... Dělej cokoliv co posiluje v tobě pozitivní emoce a nikomu neškodí.
Čili žádná rajská zahrada, jenom naděje, že v koloběhu života a smrti pramínek života směřuje odněkud někam. V tomto toku je každá živá bytost a neživá věc částí celku a celek má smysl. Jinak by nebyl. Anebo byl?
Poznámka:
Nenapsal bych tento text, kdybych si předtím nepřečetl knihu Philipa G. Zimbarda „Moc a zlo“, kterou vydala Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, Praha 2005.
A když uvěříme, kolik nás asi tak bude a jaký bude náš vliv? A jak obstojíme v konfrontaci s předsudkem, který vidí v jiných nepřátele, které je zapotřebí v lepším případě odsunout do kouta, v horším izolovat, anebo se jich úplně zbavit?
Víra drží na uzdě lidské destruktivní emoce. Zákony a instituce omezují zlo strachem z trestu. Bez zvednutého prstu autorit neumíme žít v míru. Ten samý prst však ukazuje i cestu k ničivým konfliktům.
Biblické rčení o tom, že druhým se nemá dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, je nutno chápat jako výzvu: A vidíš li, že někdo úmyslně ponižuje, ubližuje, mučí, zabíjí jiné, braň je jako sebe samého. Něco chápat a něco činit jsou ovšem dvě věci.
Chápat a současně konat vyžaduje moudrost, odvahu i sílu. Ti nejlepší by fakt měli jít dopředu, jak svého času řekl 14. dalajláma, abych se odvolal na autoritu, kterou není možné podezřívat s elitářství.
Kolik knih musí být ještě napsáno a kolik výzkumů publikováno, aby bylo jasno, že ti nejlepší musí dopředu, aniž by čekali na povolání. A aniž by také čekali na uznání. Žádné, nejspíše, nebude.
Vím, vše výše řečeno jsou triviality. Netriviální je pouze hledání všednodenní naděje, jistoty, bezpečí. Chybují ti, kteří je hledají vně svých myslí a duší. A hledat je uvnitř bez úsilí a letitého tréninku nejde.
No jo, ale kam namířit úsilí a jaký trénink? Máš li možnost vícenásobné volby, dostává šanci svobodná vůle. Věnuj se naplno rodině, práci, komunitě, charitě, studiu, meditaci, józe, choď žít do ašrámu... Dělej cokoliv co posiluje v tobě pozitivní emoce a nikomu neškodí.
Čili žádná rajská zahrada, jenom naděje, že v koloběhu života a smrti pramínek života směřuje odněkud někam. V tomto toku je každá živá bytost a neživá věc částí celku a celek má smysl. Jinak by nebyl. Anebo byl?
Poznámka:
Nenapsal bych tento text, kdybych si předtím nepřečetl knihu Philipa G. Zimbarda „Moc a zlo“, kterou vydala Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, Praha 2005.