Věřím také, že díky své infekčnosti můžou způsobit epidemii, ne li rovnou pandemii. Postiženi takovou epidemií se i jinak normální lidé chovají jako stádo. A nemusí to být rovnou stádo toužící po krvi. Ale může.
Masa sdílející stejnou emoci má sklon sdílet také modely chování, předsudky, víru, autority, legendy a mýty. Obzvláště legendy a mýty posilující kolektivní identitu.
Civilizační krize provází masová nespokojenost s kvalitou vlastního života a neschopnost poradit si s frustrací. Hledají se viníci a obětní beránci.
Překročí li negativní emoce kritickou hranici, hrozí erupce. Lidé se chovají jako „utrženi z řetězů“. Příklady takových erupcí jenom z 20. století jsou děsivé.
Signálů, že nazrává eruptivní situace, je požehnaně. V obecné rovině je možné mluvit o klížení hodnot, ztrátě jistot, dominanci vnějšího řízení, selhávání elit.
Žijeme v časech, kdy jsou cesty „jak na to“ na výběr. Směr udávají ti, kteří kráčejí vně stáda. Mluvím o spiritualitě, což jest duchovno.
Copak je ovšem duchovno ve všednodenním žití? Ranní a večerní meditace, čtení náročné literatury, poslouchání kvalitní hudby…? Laskavost a soucitnost stačí.
Laskavost a soucitnost jednotlivců. Lidí vnitřně svobodných, neodkázaných, konajících, odhodlaných, zarputilých, dbalých morálky.
Už ani nevím, kde jsem to četl. Myslím, že v některé z knih Hanse Fallady. Anebo Josepha Rotha? Píše o člověku, který kráčí ulicí obklopen z obou stran nenávistí. Oči upřené na imaginární bod někde na konci ulice, a kráčí. Když dojde na konec, zahne za roh a před ním se otevírá další stejná ulice. A opět kráčí, oči upřené na neviditelný bod někde vpředu. Atakdále. Ta cesta je cestou k sobě, k sebepoznání. Neví, jestli se mu povede dojít na konec, ví jenom, že nesmí uhnout. Není lehké zachovat si otevřenou mysl, laskavost a soucit v srdci, s vědomím, že cíl cesty je v nedohlednu, dodávám já.
Poznámka
Teze o nakažlivosti emocí a davovém chování jako první popsali zřejmě Le Bon a Freud v své psychologii davů. Literatura o nevědomém sdílení myšlenek a emocí je povýtce trochu mystická. Píše o něm například Ervin Laszlo ve své knize Ákášické pole s podtitulem Integrální teorie všeho. Pojem a problém kolektivního nevědomí nabídl k diskusi Carl Gustav Jung. O negativních emocích přemýšlel, mluvil a publikoval například 14. dalajlama a lidé, kteří s ním vedli diskuse o lidské mysli (například publikace Destruktivní emoce). Tibetský buddhizmus je vůbec unikátní zdroj poznání na toto téma. Fareed Zakaria (Budoucnost svobody) jasně pojmenoval fakt, že demokratické uspořádání společnosti a osobní svoboda jsou dvě věci. Romány Josepha Rotha, Hanse Fallady, Šándora Maraie a dalších sugestivně popsaly atmosféru, která provázela oba největší válečné konflikty v dějinách Evropy a možná i světa. Sugestivně především proto, že byli také účastníky a svědky. Osobní prožitek holocaustu, konfrontace s antisemitizmem a militantním nacionalismem „face-to-face“, zcela jistě také formovali mé chování a vnímání světa.
Civilizační krize provází masová nespokojenost s kvalitou vlastního života a neschopnost poradit si s frustrací. Hledají se viníci a obětní beránci.
Překročí li negativní emoce kritickou hranici, hrozí erupce. Lidé se chovají jako „utrženi z řetězů“. Příklady takových erupcí jenom z 20. století jsou děsivé.
Signálů, že nazrává eruptivní situace, je požehnaně. V obecné rovině je možné mluvit o klížení hodnot, ztrátě jistot, dominanci vnějšího řízení, selhávání elit.
Žijeme v časech, kdy jsou cesty „jak na to“ na výběr. Směr udávají ti, kteří kráčejí vně stáda. Mluvím o spiritualitě, což jest duchovno.
Copak je ovšem duchovno ve všednodenním žití? Ranní a večerní meditace, čtení náročné literatury, poslouchání kvalitní hudby…? Laskavost a soucitnost stačí.
Laskavost a soucitnost jednotlivců. Lidí vnitřně svobodných, neodkázaných, konajících, odhodlaných, zarputilých, dbalých morálky.
Už ani nevím, kde jsem to četl. Myslím, že v některé z knih Hanse Fallady. Anebo Josepha Rotha? Píše o člověku, který kráčí ulicí obklopen z obou stran nenávistí. Oči upřené na imaginární bod někde na konci ulice, a kráčí. Když dojde na konec, zahne za roh a před ním se otevírá další stejná ulice. A opět kráčí, oči upřené na neviditelný bod někde vpředu. Atakdále. Ta cesta je cestou k sobě, k sebepoznání. Neví, jestli se mu povede dojít na konec, ví jenom, že nesmí uhnout. Není lehké zachovat si otevřenou mysl, laskavost a soucit v srdci, s vědomím, že cíl cesty je v nedohlednu, dodávám já.
Poznámka
Teze o nakažlivosti emocí a davovém chování jako první popsali zřejmě Le Bon a Freud v své psychologii davů. Literatura o nevědomém sdílení myšlenek a emocí je povýtce trochu mystická. Píše o něm například Ervin Laszlo ve své knize Ákášické pole s podtitulem Integrální teorie všeho. Pojem a problém kolektivního nevědomí nabídl k diskusi Carl Gustav Jung. O negativních emocích přemýšlel, mluvil a publikoval například 14. dalajlama a lidé, kteří s ním vedli diskuse o lidské mysli (například publikace Destruktivní emoce). Tibetský buddhizmus je vůbec unikátní zdroj poznání na toto téma. Fareed Zakaria (Budoucnost svobody) jasně pojmenoval fakt, že demokratické uspořádání společnosti a osobní svoboda jsou dvě věci. Romány Josepha Rotha, Hanse Fallady, Šándora Maraie a dalších sugestivně popsaly atmosféru, která provázela oba největší válečné konflikty v dějinách Evropy a možná i světa. Sugestivně především proto, že byli také účastníky a svědky. Osobní prožitek holocaustu, konfrontace s antisemitizmem a militantním nacionalismem „face-to-face“, zcela jistě také formovali mé chování a vnímání světa.