zavraždil Mohamed Bouyeri, Holanďan marockého původu a islámského náboženství, Thea van Gogha, filmaře, publicistu a kontroverzní osobnost. Zavraždil ho z „náboženských důvodů“. Nejdříve do něj vpálil několik kulek z revolveru, poté ho podřízl mačetou a nakonec do něj malým nožem zapíchl kus papíru s výhružným textem.
Ian Buruma se do Holandska vrací z USA, kde přednáší na univerzitě. Vrací se do země, kterou zná. Na pozadí vraždy Thea van Gogha se zamýšlí nad soužitím Holanďanů islámské víry s liberální společností, ve které se usadili (Vražda v Amsterodamu. Smrt Thea van Gogha a meze smířlivosti. Academia. Praha 2010). Příběh, který vypráví, je stejně tak o Holanďanech, jako o nás. Hned v úvodu své knihy cituje očitého svědka: „…Od té doby důvěřuji jen několika málo lidem. Mohamed B. mohl být klidně mým či vašim sousedem. Jestli se já naštvu a nazvu nějakého Surinamce „mizerným negrem“, budu označen za rasistu, i kdyby on na mě volal: „Bílá hubo!“. Dneska už nemůžete říct nahlas, co si myslíte. Stali jsme se cizinci ve vlastní zemi.“
O kousek dál Burumu spomíná na svůj rozhovor s Efšínou Elliánem, původem z Iránu, žijícího v Holandsku, kde přednáší právo. „… liberální demokracie nemůže přežít, bude li část obyvatel vyznávat, že božské zákony stojí výš, než zákony lidské.“ Evropským intelektuálům vyčítá, že „v sebemrskačském nihilizmu a utopickém antiamerikanizmu ztratili odvahu bojovat za osvícenské ideály; ... sen o multikulturalizmu skončil; … evropský sociální stát blahobytu je zničující podpůrný systém chovající se k občanům jako k pacientům…“. Ellian ani tak nevyčítá imigrantům, že nejsou schopni pochopit zákony chránící jejich svobody a řídit se jimi, vadí mu spíše neschopnost Evropanů vážit si toho, co mají.
Rodiče rebelujících mladých muslimských imigrantů, těch, kteří se nepokrytě radovali při útoku na dvojičky v New Yorku 11.9.2001, anebo po vraždě Thea van Gogha, podstoupili cestu do neznáma kvůli dětem, kvůli svobodě, kvůli hmotným jistotám. Věděli, odkud přišli a proč. Jejich děti sice vědí, odkud přišli jejich rodiče, ale netouží po návratu. Vědí také, kde jsou, ale necítí se zde doma. Připadají si, často oprávněně, jako lidé na vedlejší koleji. Ti, pro které je frustrace z nejistoty nesnesitelná, začínají nenávidět svobodu, demokracii, řád země, ve které žijí. Horují za řád Alláhův. Ti, kteří tento řád zažili jako persekuci, násilí, nesvobodu, jsou zhroženi. Narážejí však nejenom na nepřátelství mnoha souvěrců, ale také na nesouhlas mnoha domorodců. Pro levicové liberály tito lidé vnášejí do soužití s imigranty napětí. Pro radikální muslimy jsou zrádci víry. Takový jako Efšína Ellián anebo Hirsí Aján Aliová, která s Theem van Goghem natočila film o násilí na islámských ženách, by mohli vyprávět. Jejich ochranka také.
Lidé jako Ellián, Aján a další jsou ovšem „celebrity“. Funda Müldenová je obyčejná muslimská žena. Říká: V roce 2000 jsem byla „špinavá Turkyně“. Po roce 2001 a vzestupu Pima Fortuyma jsem byla „špinavá cizinka“. Po příchodu Hirsí Aján Aliové zase „špinavá muslimka“. Není lehké být v koutě. Není lehké být „špínou“ v zemi, kterou chci považovat za domov. Soužití je však problémové pro obě strany. Jedna domorodá občanka, která zůstala žít ve čtvrti, co se postupně proměnila v imigrantskou, Burumovi říká: „Skutečné potíže nastaly, když se k nám sem do sousedství masově nastěhovaly rodiny Maročanů a Turků. Ti neměli ponětí, jak se v naší společnosti chovat. Pytle s odpadky vyhazovali z druhého patra přímo na ulici. Na balkónech podřezávali kozy, a podobně. Nejhorší je, že nemluvíme stejným jazykem. Jako například vysvětlíte, když vám voda prosakuje stropem, aby uzavřeli kohoutek….“. Důsledkem je hromadné stěhování domorodců a „tmavnutí“ celých čtvrtí, ve kterých přbývá mešit, kde imáni hlásají nenávist vůči Západu a kde se poflakují mladící , co vyhledávají pouliční půtky…, říká Ian Burumi, přičemž cituje Aján, muslimskou disidentku.
Mimochodem, poslední volby v Holandsku otevřely dveře protislámskému uskupení pravicového populisty Geerta Wilderse, který čelí obžalobě pro své výroky, v nichž islám přirovnal k fašismu a Korán k Hitlerově Mein Kampfu. Na jeho výzvu drasticky omezit imigraci z muslimských zemí slyší pořád víc lidí, a to nejenom v Holandsku. V konečném důsledku by však taková politika znamenala podkopání jednoho z civilizačních pilířů Evropské Unie – otevřenost, svobodný pohyb lidí, čili omezení svobody a trhu. Podobné recepty nabízí část politických elit i ve Švédsku, ve Francii, v Německu, ale také v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a jinde.
Rozlišování mezi „my“ a „oni“ je živočišný pud v nás, jak bylo nejednou prokázáno. Kultury a civilizace dokázaly zahrnout tento, a další živočišné pudy, do svých výkladových schémat. Ani tuny teorií, legislativních norem, zákazů a příkazů však nezabránily, aby po sobě nezanechaly krvavou historii. Živočišné pudy v nás jdou jenom stěží překrýt vírou, politickou ideologií nebo vědou. Ani výchova, vzdělání a sankce nestačí bez tréninku a sebekázně. Až poté má smysl mluvit o lásce a soucitu, které umožňují nenásilnou koexistenci „my“ a „oni“. Láska a soucit v líném těle a ustrašené duši jsou ovšem jenom gestem nedomrlého pejska, který se po napadení silnějším druhem obrací na záda a nabízí odhalený krk.
Jde nesporně o výzvu klíčovou pro „tady a teď“. Zvláštní odpovědnost patří v této věci mediím. Mediím proto, že utvářejí veřejný pocit. Lidé z medií jako by netušili, že slovo může být zbraň. A přitom kvalita a profit nejsou nutně v rozporu. To jenom nedovzdělaní, amatérští, povrchní a bezcharakterní z novinářů neumí dělat svou práci dobře, a tak kráčí jednodušší cestou. Politici se už pak jenom přizpůsobují obecnému cítění, protože znají sílu marketingu ve vztahu k lidovému hlasování.
Rakousko – Uhersko (Říše národů) se rozpadalo za hlučného skandování nacionalistických hesel. Byla to první vskutku globální katastrofa. Národy svou nově nabitou identitu „zúročili“ v éře národního socializmu, který byl příčinou druhé globální katastrofy. Na troskách pak další desetiletí „kvetl“ také komunizmus. Výzva dneška se jmenuje nenásilné soužití kultur a civilizací. A subkultur v jejich rámci.
Ian Buruma se do Holandska vrací z USA, kde přednáší na univerzitě. Vrací se do země, kterou zná. Na pozadí vraždy Thea van Gogha se zamýšlí nad soužitím Holanďanů islámské víry s liberální společností, ve které se usadili (Vražda v Amsterodamu. Smrt Thea van Gogha a meze smířlivosti. Academia. Praha 2010). Příběh, který vypráví, je stejně tak o Holanďanech, jako o nás. Hned v úvodu své knihy cituje očitého svědka: „…Od té doby důvěřuji jen několika málo lidem. Mohamed B. mohl být klidně mým či vašim sousedem. Jestli se já naštvu a nazvu nějakého Surinamce „mizerným negrem“, budu označen za rasistu, i kdyby on na mě volal: „Bílá hubo!“. Dneska už nemůžete říct nahlas, co si myslíte. Stali jsme se cizinci ve vlastní zemi.“
O kousek dál Burumu spomíná na svůj rozhovor s Efšínou Elliánem, původem z Iránu, žijícího v Holandsku, kde přednáší právo. „… liberální demokracie nemůže přežít, bude li část obyvatel vyznávat, že božské zákony stojí výš, než zákony lidské.“ Evropským intelektuálům vyčítá, že „v sebemrskačském nihilizmu a utopickém antiamerikanizmu ztratili odvahu bojovat za osvícenské ideály; ... sen o multikulturalizmu skončil; … evropský sociální stát blahobytu je zničující podpůrný systém chovající se k občanům jako k pacientům…“. Ellian ani tak nevyčítá imigrantům, že nejsou schopni pochopit zákony chránící jejich svobody a řídit se jimi, vadí mu spíše neschopnost Evropanů vážit si toho, co mají.
Rodiče rebelujících mladých muslimských imigrantů, těch, kteří se nepokrytě radovali při útoku na dvojičky v New Yorku 11.9.2001, anebo po vraždě Thea van Gogha, podstoupili cestu do neznáma kvůli dětem, kvůli svobodě, kvůli hmotným jistotám. Věděli, odkud přišli a proč. Jejich děti sice vědí, odkud přišli jejich rodiče, ale netouží po návratu. Vědí také, kde jsou, ale necítí se zde doma. Připadají si, často oprávněně, jako lidé na vedlejší koleji. Ti, pro které je frustrace z nejistoty nesnesitelná, začínají nenávidět svobodu, demokracii, řád země, ve které žijí. Horují za řád Alláhův. Ti, kteří tento řád zažili jako persekuci, násilí, nesvobodu, jsou zhroženi. Narážejí však nejenom na nepřátelství mnoha souvěrců, ale také na nesouhlas mnoha domorodců. Pro levicové liberály tito lidé vnášejí do soužití s imigranty napětí. Pro radikální muslimy jsou zrádci víry. Takový jako Efšína Ellián anebo Hirsí Aján Aliová, která s Theem van Goghem natočila film o násilí na islámských ženách, by mohli vyprávět. Jejich ochranka také.
Lidé jako Ellián, Aján a další jsou ovšem „celebrity“. Funda Müldenová je obyčejná muslimská žena. Říká: V roce 2000 jsem byla „špinavá Turkyně“. Po roce 2001 a vzestupu Pima Fortuyma jsem byla „špinavá cizinka“. Po příchodu Hirsí Aján Aliové zase „špinavá muslimka“. Není lehké být v koutě. Není lehké být „špínou“ v zemi, kterou chci považovat za domov. Soužití je však problémové pro obě strany. Jedna domorodá občanka, která zůstala žít ve čtvrti, co se postupně proměnila v imigrantskou, Burumovi říká: „Skutečné potíže nastaly, když se k nám sem do sousedství masově nastěhovaly rodiny Maročanů a Turků. Ti neměli ponětí, jak se v naší společnosti chovat. Pytle s odpadky vyhazovali z druhého patra přímo na ulici. Na balkónech podřezávali kozy, a podobně. Nejhorší je, že nemluvíme stejným jazykem. Jako například vysvětlíte, když vám voda prosakuje stropem, aby uzavřeli kohoutek….“. Důsledkem je hromadné stěhování domorodců a „tmavnutí“ celých čtvrtí, ve kterých přbývá mešit, kde imáni hlásají nenávist vůči Západu a kde se poflakují mladící , co vyhledávají pouliční půtky…, říká Ian Burumi, přičemž cituje Aján, muslimskou disidentku.
Mimochodem, poslední volby v Holandsku otevřely dveře protislámskému uskupení pravicového populisty Geerta Wilderse, který čelí obžalobě pro své výroky, v nichž islám přirovnal k fašismu a Korán k Hitlerově Mein Kampfu. Na jeho výzvu drasticky omezit imigraci z muslimských zemí slyší pořád víc lidí, a to nejenom v Holandsku. V konečném důsledku by však taková politika znamenala podkopání jednoho z civilizačních pilířů Evropské Unie – otevřenost, svobodný pohyb lidí, čili omezení svobody a trhu. Podobné recepty nabízí část politických elit i ve Švédsku, ve Francii, v Německu, ale také v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a jinde.
Rozlišování mezi „my“ a „oni“ je živočišný pud v nás, jak bylo nejednou prokázáno. Kultury a civilizace dokázaly zahrnout tento, a další živočišné pudy, do svých výkladových schémat. Ani tuny teorií, legislativních norem, zákazů a příkazů však nezabránily, aby po sobě nezanechaly krvavou historii. Živočišné pudy v nás jdou jenom stěží překrýt vírou, politickou ideologií nebo vědou. Ani výchova, vzdělání a sankce nestačí bez tréninku a sebekázně. Až poté má smysl mluvit o lásce a soucitu, které umožňují nenásilnou koexistenci „my“ a „oni“. Láska a soucit v líném těle a ustrašené duši jsou ovšem jenom gestem nedomrlého pejska, který se po napadení silnějším druhem obrací na záda a nabízí odhalený krk.
Jde nesporně o výzvu klíčovou pro „tady a teď“. Zvláštní odpovědnost patří v této věci mediím. Mediím proto, že utvářejí veřejný pocit. Lidé z medií jako by netušili, že slovo může být zbraň. A přitom kvalita a profit nejsou nutně v rozporu. To jenom nedovzdělaní, amatérští, povrchní a bezcharakterní z novinářů neumí dělat svou práci dobře, a tak kráčí jednodušší cestou. Politici se už pak jenom přizpůsobují obecnému cítění, protože znají sílu marketingu ve vztahu k lidovému hlasování.
Rakousko – Uhersko (Říše národů) se rozpadalo za hlučného skandování nacionalistických hesel. Byla to první vskutku globální katastrofa. Národy svou nově nabitou identitu „zúročili“ v éře národního socializmu, který byl příčinou druhé globální katastrofy. Na troskách pak další desetiletí „kvetl“ také komunizmus. Výzva dneška se jmenuje nenásilné soužití kultur a civilizací. A subkultur v jejich rámci.