Není nic jednoduššího než trávit dny mezi redakčním stolem, brouzdáním internetem a hospodou.
Není nic cyničtějšího, než se přitom tvářit angažovaně, solidárně, rebelantsky. Není nic zhovadilejšího, jako napsat: „Malá Natálka, kterou loni v dubnu ve Vítkově málem upálili mladí čeští rasisté, se stala televizním fenoménem, svého druhu tragickou celebritou.“ Anebo: „Když vás někdo nenapadl, nejste Natálka“. Anebo: “… má Natálka svým způsobem štěstí, že je ještě malá a tím pádem roztomilá?“
Tyto tři věty ve mně přehlušily všechno to vykládání o situaci, kterou důvěrně známe, i když většina jenom z medií. Snad poprvé v životě jsem zvednul telefon a zavolal do redakce Tereze Spencerové. Známe se léta. Vydával jsem jí první dvě knihy, které vysunuly z temnot mlčení na veřejné pódium téma transsexuálů. Řekl jsem jí, že věci nerozumí, že trpí ideologickými předsudky, že škodí a že je kráva.
Kde jsi byla, Terezo Spencerová, když neonacisté ohrožovali Janov? Kdys viděla skutečné ghetto? Kolik máš mezi Romy kamarádů? Podívala ses Natálce do tváře? Anebo nebyl čas, protože je nutno být nejaktivnější ze všech píšících členů redakce Literárních novin?
Jasně, jednou je všeho dost. Natálka je pro mnoho lidí bodem zlomu. Pro mnoho, ne pro pachatele žhářského útoku ve Vítkově, ne pro jejich soukmenovce, ne pro rasisty mezi námi, ne pro Terezu Spencerovou. Ta musí psát své tři články týden co týden.
P.S.
Článek Terezy Spencerové vyšel v Literárních novinách č.38 pod názvem: Země česká, domov … můj? Svou reakci jsem nejdříve poslal do redakce LtN a Tereze Spencerové na uveřejnění. To bylo dnes něco po čtvrté. Teď je 16.45 a vztek mě pořád nepřešel.
P.P.S.
Věra Tydlitátová ma požiadala o dovysvetlenie svojho postoja. Tu je: Vše, o co v projektu “Pro Natálku” jde především, je konkrétní pomoc (terapeutická, právní, lékařská… přátelská). Vše, o co jde v textech, jako byl ten od T.S. je tlachání. Tlachání o známých věcech, tlachání nic neřešící a nic neobjasňující. Normálně bych se na její text neozýval. Neozýval proto, že: 1) čtení LtN se vyhýbám (jsou levicově demagogické a texty T.S. obzvláště), 2) nezvyknu reagovat na publikované texty, s kterými nesouhlasím (to bych fakt už nic jiné nedělal). Nicméně tentokráte mi to nedalo. Chodíme do Natálčiny rodiny už více než sedm měsíců a sdílíme traumata Natálčiny rodiny, 3) dva dny před článkem T.S. jsme absolvovali v kostele U Salvátora koncert pro Natálku a byl to opravdu konkrétní počin mnoha lidí s velikým emocionálním nábojem, 4) dostal jsem několik telefonátů a mailů, které mě upozornili na text T.S, a 5) vypěnil jsem, což by se mi asi nemělo stávat.
Tyto tři věty ve mně přehlušily všechno to vykládání o situaci, kterou důvěrně známe, i když většina jenom z medií. Snad poprvé v životě jsem zvednul telefon a zavolal do redakce Tereze Spencerové. Známe se léta. Vydával jsem jí první dvě knihy, které vysunuly z temnot mlčení na veřejné pódium téma transsexuálů. Řekl jsem jí, že věci nerozumí, že trpí ideologickými předsudky, že škodí a že je kráva.
Kde jsi byla, Terezo Spencerová, když neonacisté ohrožovali Janov? Kdys viděla skutečné ghetto? Kolik máš mezi Romy kamarádů? Podívala ses Natálce do tváře? Anebo nebyl čas, protože je nutno být nejaktivnější ze všech píšících členů redakce Literárních novin?
Jasně, jednou je všeho dost. Natálka je pro mnoho lidí bodem zlomu. Pro mnoho, ne pro pachatele žhářského útoku ve Vítkově, ne pro jejich soukmenovce, ne pro rasisty mezi námi, ne pro Terezu Spencerovou. Ta musí psát své tři články týden co týden.
P.S.
Článek Terezy Spencerové vyšel v Literárních novinách č.38 pod názvem: Země česká, domov … můj? Svou reakci jsem nejdříve poslal do redakce LtN a Tereze Spencerové na uveřejnění. To bylo dnes něco po čtvrté. Teď je 16.45 a vztek mě pořád nepřešel.
P.P.S.
Věra Tydlitátová ma požiadala o dovysvetlenie svojho postoja. Tu je: Vše, o co v projektu “Pro Natálku” jde především, je konkrétní pomoc (terapeutická, právní, lékařská… přátelská). Vše, o co jde v textech, jako byl ten od T.S. je tlachání. Tlachání o známých věcech, tlachání nic neřešící a nic neobjasňující. Normálně bych se na její text neozýval. Neozýval proto, že: 1) čtení LtN se vyhýbám (jsou levicově demagogické a texty T.S. obzvláště), 2) nezvyknu reagovat na publikované texty, s kterými nesouhlasím (to bych fakt už nic jiné nedělal). Nicméně tentokráte mi to nedalo. Chodíme do Natálčiny rodiny už více než sedm měsíců a sdílíme traumata Natálčiny rodiny, 3) dva dny před článkem T.S. jsme absolvovali v kostele U Salvátora koncert pro Natálku a byl to opravdu konkrétní počin mnoha lidí s velikým emocionálním nábojem, 4) dostal jsem několik telefonátů a mailů, které mě upozornili na text T.S, a 5) vypěnil jsem, což by se mi asi nemělo stávat.