Stárnutí provází pocit nejistoty, únavnost a žvanivost.
A předsevzetí (měl bych cvičit, méně kouřit a popíjet). V ústech přibývají protézy, odpoledne mě to táhne do postele. Začínám si více všímat ptáků na zahradě. A měřit si tlak domácím přístrojem. Není to nejlepší, konstatuji, aniž bych něco na způsobu života měnil.
Letos jsme s Martinem Hanzlíčkem absolvovali se svými filmy desítky projekcí s diskusí na středních a vysokých školách, v klubech, na různých festivalech. Fakt desítky (Žilina, Rožňava, Liptovský sv. Mikuláš, Prievidza, Galanta, Lučenec, Beroun, České Budějovice, Brno, Mikulov, Prešov, Košice, Bratislava, Uherské Hradiště, Zlín, Dunajská Streda, Londýn, Piešťany, Luhačovice, několikrát na různých místech v Praze a jinde). Vracíme se s Martinem domů často nad ránem. Počet účastníků řádově přesahuje počet regulérních diváků v kinech. Zvláštní vzpomínku mám na projekce a diskuse v Jedličkově ústavu a na mezinárodní škole v Nebušicích. Mladí lidé z mezinárodní školy vnímají jinakost jako normální a těžce postižení žáci z Jedličkova ústavu mají poskládané hodnoty tak, že ti „zdraví“ vypadají často jako postižení. Film a web Krátká dlouhá cesta „přivádí“ za mnou lidi s podobnými osudy. Dovídám se například o Himmlerově dohodě s Červeným křížem těsně před koncem války, podle níž nemocní a nemohoucí z koncentračního tábora Sachsenhausen, kteří zůstanou na postelích a nenastoupí do pochodu smrti, budou ušetřeni. Táta měl šanci přežít. Hlavně však provokujeme mladé k podobnému pátrání po osudech svých prarodičů. Každopádně je živý kontakt lidí s autorem výjimečný, inspirující, důležitý. Žít se z toho ovšem nedá, nemluvě o tom, že na tohle už nebude ani čas ani energie. Nicméně, náklady se nikdy nevrátí a film samotný zůstává na periferii veřejného zájmu.
Nejen příběh tohoto filmu, ale také zkušenost z mého bývalého nakladatelství G plus G, téměř tři desítky knih mé manželky, psaní syna Róberta naznačují, že žít z kultury je téměř nemožné. Jsem si však jist, že i v této oblasti musí, vedle filantropie, platit tržní pravidla. Stát jako podporovatel kultury mi fakt nevoní. Také proto jsme pro film Dobré ráno, Slovensko hledali financiéra mezi spřátelenými mediálními domy. Našli jsme W – Press. V roce 2009 jsme za sedm měsíců natočili s Martinem Hanzlíčkem a Petrem Zajacem výpověď o prvních sedmi měsících od listopadu 1989 do svobodných voleb v roce 1990. Šlo nám fakt o autorskou, subjektivní výpověď a názor, za kterým si stojíme. Podobně jako u Krátké dlouhé cesty jsme průběžně vytvářeli webovou a printovou prezentaci díla. Není pochyb, že šlo o klíčovou událost našich moderních dějin. Tou druhou je vstup Česka a Slovenska do struktur Evropské unie. Zažít zrod demokracie, nástup kapitalizmu a miznoucí hranice mezi evropskými státy bylo fakt obrovské. Vidět, že evropskou integraci provází nárůst nacionalizmů, už méně. Podobně socialistické resentimenty. Zarážející bylo ovšem poznání, že vyprávět dějiny znamená vystavit konfrontaci osobní zájmy, interpretace a traumata. Byli to někteří naši „přátelé“ a spolubojovníci, kteří Dobré ráno, Slovensko oplivali jako první. Zdálo se jim, že jejich role byla překroucena, nedostatečně zvýrazněna, jiná. Netuším, která verze příběhu naší revoluce se ve veřejném prostoru prosadí. Své jsme udělali.
Rok 2010 byl především ve znamení projektu „Pro Natálku“. První natáčení s Rudo Dzurkem a Josefem Císařovským bylo už v lednu 2010. Oba jsou staří a na konci života. A oba pořád tvůrčí. Kreativita je veliká čarodějka. Eseje o lidech, kteří to nikdy nevzdali, by mohli Natálce, poničené v útlém věku žhářským útokem na její domov, nabídnout něco jako modely chování. Alespoň v to doufám. Doufat by ovšem nestačilo. Šestého února jsme se poprvé setkali v jejich novém bydlišti. Trochu jsem se bál pohledu na dítě, která téměř upálili neonacisté. V průběhu krátkého času se však kolem příběhu Natálky vytvořila komunita (Petr Pöthe, Přemek Mikoláš, Živé kvety, lidé z kostela U Salvátora, Markus Pape, Kumar Vishwanathan a mnoho dalších) lidí, kteří poskytují terapii, pomoc v hmotné nouzi, právní poradenství… a přátelství . V průběhu roku se také touláme s Martinem po romských ghettech, mluvíme s lidmi a točíme. Začínám mít pocit, že „romský problém“ mě nezajímá, existuje li. Jde o poničené dítě, lidi příšerně chudé a lidi v koutě. A o společnost, ve které žijí. Natálka mezitím začala chodit, komunikovat, smát se, a je stále krásnější. Jenom v zrcadle se pořád nepoznává. Natálku chodící, mluvící, smějící se, budu považovat za svědectví, že se dílo povedlo. Ne Martinovi a mě, ale jí.
Rukama mi také letos „protékaly“ knihy, texty, filmy aniž by zanechaly výraznější stopu. Náhodně a po paměti rekapituluji: Nodlův Arijský Kristus (Jungův život vs. Jungove teorie), Evangelium sv. Tomáše a další gnostická, buddhistická, zenová literatura (světlo jako symbol božství), John Sack „Oko za oko“ (mnozí židé se po válce chovali k německým zajatcům jako mnozí Němci v průběhu války k židům), My z Jedwabneho Anny Bikont (obraz děsivé davové záště, agresivity a hrabivosti), Dahrendorfova intelektuální autobiografie (zapamatoval jsem si jeho odsudek zneužívání mužů manželkami), ponurý Céline (ani záblesk světla), kniha Dáši Šimkové „Byli jsme tam také“, kterou vydala Monika Elšíková a vypráví příběh žen z komunistických vězení (jinak, než hovoří muži – silněji, tišeji). Jo, a když už mluvím o tichu: fragmenty z Arista od Johna Fowlese, z Kierkegaardových deníků, jež objasňují vztah otec – syn způsobem, který mi leccos připomíná, střípky pocitů ze čtení José Jiméneza Losana „Věno po mé matce“, skvělá kniha Radky Denemarkové Peníze pro Hitlera, svědectví sudetských Němců, ostudně vyháněných po válce z domovů od Aleny Wagnerové... Nezbývá než doufat, že právě tyto střípky a fragmenty propojují individuální životy s kolektivní myslí, vědomím a nevědomím. Nač jinak by zde bylo umění? S obsesivním nakupováním knih je ale fakt zapotřebí skončit. Mám jich doma nepřečtených tolik, že to fakt už nestihnu. Nemluvě o tom, že není proč stíhat.
Na Slovensku i v Čechách byly toho roku volby. Po mnoha letech se k moci vracejí politické strany a ideje, které vyznávám a uznávám. S nimi také pár lidí, kterých si vážím. Především Peter Zajac. Otázka ovšem zní, nakolik bude jejich hlas v politické aréně slyšet. Iluze si už nedělám. Přesto je osvěžující zažít, že i hlas lidu může znít někdy jako symfonie, která se mi líbí. Stává se tak, žel, až v okamžicích, kdy přihořívá.
Zrušil jsem diskusní fórum na svém blogu. Nicméně, blog samotný ne. Je to dobrý kompromis mezi potřebou vyjadřovat se, psát, být veřejně vidět… a nezávislosti na světě institucí. Hlavním důvodem však byla potřeba odříznout od svého života anonymní hulváty. Stačí, že o jejich existenci a počtu vím.
Egon měl sedmdesát. Při pronášení přípitku mě napadla parafráze na větu z jedné knížky a řekl jsem zhruba toto: „Děkujeme, že jsme mohli spolu žít, a promiň, když jsme si přitom občas také ublížili“. Za stolem seděla také mámina sestra Ilonka – přeživší Osvětim, 89 let.
Ve Zlíně umřel kamarád z dětství (telefonovala mi jeho dcera, ať mu zavolám na smrtelné lože, což jsem udělal). Nebyl sám, kdo letos odešel.
Na obloze jasně září Sofinka.
Letos jsme s Martinem Hanzlíčkem absolvovali se svými filmy desítky projekcí s diskusí na středních a vysokých školách, v klubech, na různých festivalech. Fakt desítky (Žilina, Rožňava, Liptovský sv. Mikuláš, Prievidza, Galanta, Lučenec, Beroun, České Budějovice, Brno, Mikulov, Prešov, Košice, Bratislava, Uherské Hradiště, Zlín, Dunajská Streda, Londýn, Piešťany, Luhačovice, několikrát na různých místech v Praze a jinde). Vracíme se s Martinem domů často nad ránem. Počet účastníků řádově přesahuje počet regulérních diváků v kinech. Zvláštní vzpomínku mám na projekce a diskuse v Jedličkově ústavu a na mezinárodní škole v Nebušicích. Mladí lidé z mezinárodní školy vnímají jinakost jako normální a těžce postižení žáci z Jedličkova ústavu mají poskládané hodnoty tak, že ti „zdraví“ vypadají často jako postižení. Film a web Krátká dlouhá cesta „přivádí“ za mnou lidi s podobnými osudy. Dovídám se například o Himmlerově dohodě s Červeným křížem těsně před koncem války, podle níž nemocní a nemohoucí z koncentračního tábora Sachsenhausen, kteří zůstanou na postelích a nenastoupí do pochodu smrti, budou ušetřeni. Táta měl šanci přežít. Hlavně však provokujeme mladé k podobnému pátrání po osudech svých prarodičů. Každopádně je živý kontakt lidí s autorem výjimečný, inspirující, důležitý. Žít se z toho ovšem nedá, nemluvě o tom, že na tohle už nebude ani čas ani energie. Nicméně, náklady se nikdy nevrátí a film samotný zůstává na periferii veřejného zájmu.
Nejen příběh tohoto filmu, ale také zkušenost z mého bývalého nakladatelství G plus G, téměř tři desítky knih mé manželky, psaní syna Róberta naznačují, že žít z kultury je téměř nemožné. Jsem si však jist, že i v této oblasti musí, vedle filantropie, platit tržní pravidla. Stát jako podporovatel kultury mi fakt nevoní. Také proto jsme pro film Dobré ráno, Slovensko hledali financiéra mezi spřátelenými mediálními domy. Našli jsme W – Press. V roce 2009 jsme za sedm měsíců natočili s Martinem Hanzlíčkem a Petrem Zajacem výpověď o prvních sedmi měsících od listopadu 1989 do svobodných voleb v roce 1990. Šlo nám fakt o autorskou, subjektivní výpověď a názor, za kterým si stojíme. Podobně jako u Krátké dlouhé cesty jsme průběžně vytvářeli webovou a printovou prezentaci díla. Není pochyb, že šlo o klíčovou událost našich moderních dějin. Tou druhou je vstup Česka a Slovenska do struktur Evropské unie. Zažít zrod demokracie, nástup kapitalizmu a miznoucí hranice mezi evropskými státy bylo fakt obrovské. Vidět, že evropskou integraci provází nárůst nacionalizmů, už méně. Podobně socialistické resentimenty. Zarážející bylo ovšem poznání, že vyprávět dějiny znamená vystavit konfrontaci osobní zájmy, interpretace a traumata. Byli to někteří naši „přátelé“ a spolubojovníci, kteří Dobré ráno, Slovensko oplivali jako první. Zdálo se jim, že jejich role byla překroucena, nedostatečně zvýrazněna, jiná. Netuším, která verze příběhu naší revoluce se ve veřejném prostoru prosadí. Své jsme udělali.
Rok 2010 byl především ve znamení projektu „Pro Natálku“. První natáčení s Rudo Dzurkem a Josefem Císařovským bylo už v lednu 2010. Oba jsou staří a na konci života. A oba pořád tvůrčí. Kreativita je veliká čarodějka. Eseje o lidech, kteří to nikdy nevzdali, by mohli Natálce, poničené v útlém věku žhářským útokem na její domov, nabídnout něco jako modely chování. Alespoň v to doufám. Doufat by ovšem nestačilo. Šestého února jsme se poprvé setkali v jejich novém bydlišti. Trochu jsem se bál pohledu na dítě, která téměř upálili neonacisté. V průběhu krátkého času se však kolem příběhu Natálky vytvořila komunita (Petr Pöthe, Přemek Mikoláš, Živé kvety, lidé z kostela U Salvátora, Markus Pape, Kumar Vishwanathan a mnoho dalších) lidí, kteří poskytují terapii, pomoc v hmotné nouzi, právní poradenství… a přátelství . V průběhu roku se také touláme s Martinem po romských ghettech, mluvíme s lidmi a točíme. Začínám mít pocit, že „romský problém“ mě nezajímá, existuje li. Jde o poničené dítě, lidi příšerně chudé a lidi v koutě. A o společnost, ve které žijí. Natálka mezitím začala chodit, komunikovat, smát se, a je stále krásnější. Jenom v zrcadle se pořád nepoznává. Natálku chodící, mluvící, smějící se, budu považovat za svědectví, že se dílo povedlo. Ne Martinovi a mě, ale jí.
Rukama mi také letos „protékaly“ knihy, texty, filmy aniž by zanechaly výraznější stopu. Náhodně a po paměti rekapituluji: Nodlův Arijský Kristus (Jungův život vs. Jungove teorie), Evangelium sv. Tomáše a další gnostická, buddhistická, zenová literatura (světlo jako symbol božství), John Sack „Oko za oko“ (mnozí židé se po válce chovali k německým zajatcům jako mnozí Němci v průběhu války k židům), My z Jedwabneho Anny Bikont (obraz děsivé davové záště, agresivity a hrabivosti), Dahrendorfova intelektuální autobiografie (zapamatoval jsem si jeho odsudek zneužívání mužů manželkami), ponurý Céline (ani záblesk světla), kniha Dáši Šimkové „Byli jsme tam také“, kterou vydala Monika Elšíková a vypráví příběh žen z komunistických vězení (jinak, než hovoří muži – silněji, tišeji). Jo, a když už mluvím o tichu: fragmenty z Arista od Johna Fowlese, z Kierkegaardových deníků, jež objasňují vztah otec – syn způsobem, který mi leccos připomíná, střípky pocitů ze čtení José Jiméneza Losana „Věno po mé matce“, skvělá kniha Radky Denemarkové Peníze pro Hitlera, svědectví sudetských Němců, ostudně vyháněných po válce z domovů od Aleny Wagnerové... Nezbývá než doufat, že právě tyto střípky a fragmenty propojují individuální životy s kolektivní myslí, vědomím a nevědomím. Nač jinak by zde bylo umění? S obsesivním nakupováním knih je ale fakt zapotřebí skončit. Mám jich doma nepřečtených tolik, že to fakt už nestihnu. Nemluvě o tom, že není proč stíhat.
Na Slovensku i v Čechách byly toho roku volby. Po mnoha letech se k moci vracejí politické strany a ideje, které vyznávám a uznávám. S nimi také pár lidí, kterých si vážím. Především Peter Zajac. Otázka ovšem zní, nakolik bude jejich hlas v politické aréně slyšet. Iluze si už nedělám. Přesto je osvěžující zažít, že i hlas lidu může znít někdy jako symfonie, která se mi líbí. Stává se tak, žel, až v okamžicích, kdy přihořívá.
Zrušil jsem diskusní fórum na svém blogu. Nicméně, blog samotný ne. Je to dobrý kompromis mezi potřebou vyjadřovat se, psát, být veřejně vidět… a nezávislosti na světě institucí. Hlavním důvodem však byla potřeba odříznout od svého života anonymní hulváty. Stačí, že o jejich existenci a počtu vím.
Egon měl sedmdesát. Při pronášení přípitku mě napadla parafráze na větu z jedné knížky a řekl jsem zhruba toto: „Děkujeme, že jsme mohli spolu žít, a promiň, když jsme si přitom občas také ublížili“. Za stolem seděla také mámina sestra Ilonka – přeživší Osvětim, 89 let.
Ve Zlíně umřel kamarád z dětství (telefonovala mi jeho dcera, ať mu zavolám na smrtelné lože, což jsem udělal). Nebyl sám, kdo letos odešel.
Na obloze jasně září Sofinka.