Poslední květnový den 2010 jsem s přáteli opět navštívil rodinu Natálky Kudríkové. Holčičky, kterou téměř upálili čeští neonacisté v její postýlce uprostřed noci. Z natáčení jsme jeli do Mikulova, kde v místní synagoze malíř Josef Císařovský otevíral výstavu věnovanou násilí. Jasněji než jindy jsem si uvědomil, že žádný obraz, text, film, slova… nezabrání násilí. Přicházejí většinou jako reakce, jako moralizování, jako osobní výpověď a svědectví. Mezitím přibývá mrtvých a raněných. Násilí je nutno čelit dnes a denně, fyzicky, vlastním tělem. Bez šancí na nějaké „konečné řešení“, ale také bez váhání a rezignace.
Člověk člověku vlkem?
Jenom v horizontu mého života a života mých rodičů a jenom tam, kde jsem žil (Čechy a Slovensko) jsme měli koncentráky (nacistické i komunistické), vyhánění lidí z domovů (například Němců a Maďarů), perzekuce „třídních nepřátel“. Trpíme averzemi k Američanům, Rusům, politickým odpůrcům, bohatým…, diskriminací imigrantů, cikánů…. Zdá se, že žijeme v prostoru, kde se téměř každý mračí na jiné a své negativní emoce zdobí hesly o vlasti, národě, pořádku, sociální spravedlnosti, touhách většiny. Dlouhé dějiny vzájemné nevraživosti provází násilí – fyzické i psychické.
Elity a dav
Jistě, část negativních emocí a násilí jde na konto „přirozených sklonů“ – od strachu o existenci, přes nedůvěru k jinakosti až po agresi ve jménu „přežití“, což je jenom metafora pro expanzi a okupaci jiných. Své sehrávají také faktory kulturní. Například jazyk, náboženství, národní mytologie… Kulturní nevraživost živí intelektuálové, násilí bere do rukou „lid“ resp. dav a instituce (například stát, politické strany, ta část občanské společnosti, kterou reprezentují různá extrémistická uskupení). Je téměř nemožné rozpoznat podíl ekonomických a mocenských zájmů za konflikty jednotlivců a skupin.
Otázky bez odpovědí
Nejaktivnější jsou ve veřejném diskurzu o násilí lidé, kteří mají s násilím především „virtuální“ zkušenost. Pachatelé, oběti a svědkové mlčí, anebo promlouvají až se značným časovým zpožděním. Příkladem jsou lidé, kteří přežili genocidy, rasové a etnické násilí. Zatímco ti, kteří mluví, „znají“ příčiny, ti druzí kladou jenom otázky bez odpovědí. Anebo znáte odpověď na otázku, čím to je, že sousedé začnou ze dne na den lynčovat, znásilňovat a okrádat sousedy? Vědecké teorie i umění jsou jenom odvarem prožitku obětí, krutosti pachatelů a zbabělosti přihlížejících. Nicméně, úsilí pochopit je prevencí před recidivou.
Problém problému
Opravdu je někdy těžké říct, kdy je společenský problém jenom důsledkem expertní definice a politické rétoriky s následnou medializací. Elity zde mají nezastupitelnou roli. A emoce. Zbožštění státu a banalizace některých slov ať jsou příkladem. Řešíme „problém národní identity“, „romský problém“, „genderovský problém“, „problém krize hodnot“, „globální oteplování“, „amerikanizaci“ a spoustu dalších problémů, které zahlcují veřejný prostor a mobilizují davy. Lidé si myslí, že jde o život, a věří li dostatečně, o život dříve nebo později fakt jde.
Mýtus práv
Žvaní se tam, kde je nutno jednat, anebo mlčet. Vnášíme demarkační linie mezi „my“ a „oni“ i tam, kde jsme ještě předevčírem byli všichni „my“. Mluvíme o právech tam, kde lidé jednoduše odmítají dostat svým povinnostem k rodině, komunitě, společnosti... Jako kdyby z práva na jinakost neplynula také povinnost sdílet úděl jinakosti. Jako kdyby existovalo právo nebýt chudým, bez povinnosti pracovat. Jako kdyby stát byl tátou i mámou a my jeho infantilní a odkázané děti, které jsou v populistickém politickém diskurzu označovány jako „obyčejní lidé“.
Demokracie není svoboda
Mezitím žijeme všední dny. Někteří si pamatujeme erupci pozitivních emocí na listopadových náměstích v roce 1989. I jejich opak při pochodech nacionalistů a kampaních populistických politických lídrů. Ještě si také pamatujeme vzývání demokracie po listopadu 1989 a následné poznání, že ona samotná nerozmnožila počet svobodných lidí. Stali jsme se součástí davů a e-davů. Metody manipulace s myšlením lidí jsou pořád účinnější. Struktury moci diktuje marketing. Kultura nenásilí se ztrácí z veřejného diskurzu – nemá „sledovanost“. Autority často nahrazují celebrity.
Pozitivní násilí
Neexistuje „zlé“ a „dobré“ izolovaně. Jde téměř vždy o dvě stránky jediného. Vezmu do rukou zbraň, když půjde o život nejbližších. Otázka zní: Kdy jde o život nejbližších? Národní socialista si jistě myslí, že je to zrovna „tady a teď“, kdy se zabydlují v našich městech asiaté, jednou za čas se v metropolích konají pochody homosexuálů a lesbiček, přibývá romských ghett, stoupá nezaměstnanost… Oporu nenabízejí ani ideologie, ani věda. To spíše morálka, fungující instituce a respektovaná pravidla. A opravdické elity, z nichž by se grupovaly autority hodné naslouchání a následování.
Cesta
Násilí je součást přirozeného bytí a permanentní konfrontace s jeho negativními projevy je klíč k opravdovému lidství. Byť její podoby můžou být také hodně drsné. Záruky vítězství dobra nad zlem neexistují, což samo o sobě neznamená, že nejde o výzvu klíčovou. Kultura nenásilí bez síly a odvahy je pouhou pasivitou a zbabělostí. Pasivitou a zbabělostí jednotlivců. Kritéria rozpoznávání negativního násilí jsou tradiční – ohrožení životů, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svoboda. Stát je pouhá servisní instituce. Příkladů jejího zneužití jsou ovšem plné dějiny.
Člověk člověku vlkem?
Jenom v horizontu mého života a života mých rodičů a jenom tam, kde jsem žil (Čechy a Slovensko) jsme měli koncentráky (nacistické i komunistické), vyhánění lidí z domovů (například Němců a Maďarů), perzekuce „třídních nepřátel“. Trpíme averzemi k Američanům, Rusům, politickým odpůrcům, bohatým…, diskriminací imigrantů, cikánů…. Zdá se, že žijeme v prostoru, kde se téměř každý mračí na jiné a své negativní emoce zdobí hesly o vlasti, národě, pořádku, sociální spravedlnosti, touhách většiny. Dlouhé dějiny vzájemné nevraživosti provází násilí – fyzické i psychické.
Elity a dav
Jistě, část negativních emocí a násilí jde na konto „přirozených sklonů“ – od strachu o existenci, přes nedůvěru k jinakosti až po agresi ve jménu „přežití“, což je jenom metafora pro expanzi a okupaci jiných. Své sehrávají také faktory kulturní. Například jazyk, náboženství, národní mytologie… Kulturní nevraživost živí intelektuálové, násilí bere do rukou „lid“ resp. dav a instituce (například stát, politické strany, ta část občanské společnosti, kterou reprezentují různá extrémistická uskupení). Je téměř nemožné rozpoznat podíl ekonomických a mocenských zájmů za konflikty jednotlivců a skupin.
Otázky bez odpovědí
Nejaktivnější jsou ve veřejném diskurzu o násilí lidé, kteří mají s násilím především „virtuální“ zkušenost. Pachatelé, oběti a svědkové mlčí, anebo promlouvají až se značným časovým zpožděním. Příkladem jsou lidé, kteří přežili genocidy, rasové a etnické násilí. Zatímco ti, kteří mluví, „znají“ příčiny, ti druzí kladou jenom otázky bez odpovědí. Anebo znáte odpověď na otázku, čím to je, že sousedé začnou ze dne na den lynčovat, znásilňovat a okrádat sousedy? Vědecké teorie i umění jsou jenom odvarem prožitku obětí, krutosti pachatelů a zbabělosti přihlížejících. Nicméně, úsilí pochopit je prevencí před recidivou.
Problém problému
Opravdu je někdy těžké říct, kdy je společenský problém jenom důsledkem expertní definice a politické rétoriky s následnou medializací. Elity zde mají nezastupitelnou roli. A emoce. Zbožštění státu a banalizace některých slov ať jsou příkladem. Řešíme „problém národní identity“, „romský problém“, „genderovský problém“, „problém krize hodnot“, „globální oteplování“, „amerikanizaci“ a spoustu dalších problémů, které zahlcují veřejný prostor a mobilizují davy. Lidé si myslí, že jde o život, a věří li dostatečně, o život dříve nebo později fakt jde.
Mýtus práv
Žvaní se tam, kde je nutno jednat, anebo mlčet. Vnášíme demarkační linie mezi „my“ a „oni“ i tam, kde jsme ještě předevčírem byli všichni „my“. Mluvíme o právech tam, kde lidé jednoduše odmítají dostat svým povinnostem k rodině, komunitě, společnosti... Jako kdyby z práva na jinakost neplynula také povinnost sdílet úděl jinakosti. Jako kdyby existovalo právo nebýt chudým, bez povinnosti pracovat. Jako kdyby stát byl tátou i mámou a my jeho infantilní a odkázané děti, které jsou v populistickém politickém diskurzu označovány jako „obyčejní lidé“.
Demokracie není svoboda
Mezitím žijeme všední dny. Někteří si pamatujeme erupci pozitivních emocí na listopadových náměstích v roce 1989. I jejich opak při pochodech nacionalistů a kampaních populistických politických lídrů. Ještě si také pamatujeme vzývání demokracie po listopadu 1989 a následné poznání, že ona samotná nerozmnožila počet svobodných lidí. Stali jsme se součástí davů a e-davů. Metody manipulace s myšlením lidí jsou pořád účinnější. Struktury moci diktuje marketing. Kultura nenásilí se ztrácí z veřejného diskurzu – nemá „sledovanost“. Autority často nahrazují celebrity.
Pozitivní násilí
Neexistuje „zlé“ a „dobré“ izolovaně. Jde téměř vždy o dvě stránky jediného. Vezmu do rukou zbraň, když půjde o život nejbližších. Otázka zní: Kdy jde o život nejbližších? Národní socialista si jistě myslí, že je to zrovna „tady a teď“, kdy se zabydlují v našich městech asiaté, jednou za čas se v metropolích konají pochody homosexuálů a lesbiček, přibývá romských ghett, stoupá nezaměstnanost… Oporu nenabízejí ani ideologie, ani věda. To spíše morálka, fungující instituce a respektovaná pravidla. A opravdické elity, z nichž by se grupovaly autority hodné naslouchání a následování.
Cesta
Násilí je součást přirozeného bytí a permanentní konfrontace s jeho negativními projevy je klíč k opravdovému lidství. Byť její podoby můžou být také hodně drsné. Záruky vítězství dobra nad zlem neexistují, což samo o sobě neznamená, že nejde o výzvu klíčovou. Kultura nenásilí bez síly a odvahy je pouhou pasivitou a zbabělostí. Pasivitou a zbabělostí jednotlivců. Kritéria rozpoznávání negativního násilí jsou tradiční – ohrožení životů, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svoboda. Stát je pouhá servisní instituce. Příkladů jejího zneužití jsou ovšem plné dějiny.