Nelpět znamená být svobodný – svobodný od všech závislostí, včetně závislosti od vlastního ega. Mluvím o žalostné menšině.
Může být úspěšným politikem člověk, který nelpí na moci, který se necítí připoután k jejím atributům, který není ve vleku vlastního ega? Může, když z něho vyzařuje charisma a megatuny pozitivní energie, která pronikne dostatečnou masou lidských duší. Ta energie musí být ovšem orientována – čili charisma + cesta.
Lidé jsou v drtivé většině odkázáni na vnější autority a řízení. Demokratickou volbou jsou proto do politiky vynášeni stejní. Co s tím? Co jiné, než věřit, že ti druzí propadnou sítem lidového hlasování alespoň v krizových a kritických situacích. V opačném případě je věcí stability a prosperity společností přenechat politikům a politice jenom minimální prostor pro spravování a údržbu státu a jeho institucí. S ostatním si poradí příroda. Ne li, demokracie není trvale udržitelná.
Není li demokracie trvale udržitelná, nutno věřit, že ji nahradí osvícený vládce. Nebude li osvícený, pak po dlouhém trápení si lidé opět vybojují demokracii, aby ji po čase zase ztratili.
Existuje snad ještě jedna alternativa. A to, že demokracie není především vládou lidu, tedy většiny, ale také aktivním sociálním učením této většiny. Budiž je nám tato iluze nadějí. A Bůh, který představuje lásku, která je univerzální a pro niž neexistuje ani politologická definice, ani program, ani kandidátka, ani kampaň… jenom víra.
Znepokojivé je, že i věc víry berou do rukou zase hlavně lidé připoutaní, nesvobodní. Nezbývá než aktivní sociální učení všech, včetně politiků víry, hodnostářů cirkví.
Co však obnáší takové aktivní sociální učení? Zřejmě především pěstování schopnosti vidět, myslet, cítit… A jak se pozná správná cesta? To nevím, věřím pouze, že údělem lidí je její hledání v nekončícím mumraji zájmů a idejí. A vím také, že to jde lépe v podmínkách fungujícího státu a jeho institucí, pod kuratelou respektovaných pravidel.
Může být úspěšným politikem člověk, který nelpí na moci, který se necítí připoután k jejím atributům, který není ve vleku vlastního ega? Může, když z něho vyzařuje charisma a megatuny pozitivní energie, která pronikne dostatečnou masou lidských duší. Ta energie musí být ovšem orientována – čili charisma + cesta.
Lidé jsou v drtivé většině odkázáni na vnější autority a řízení. Demokratickou volbou jsou proto do politiky vynášeni stejní. Co s tím? Co jiné, než věřit, že ti druzí propadnou sítem lidového hlasování alespoň v krizových a kritických situacích. V opačném případě je věcí stability a prosperity společností přenechat politikům a politice jenom minimální prostor pro spravování a údržbu státu a jeho institucí. S ostatním si poradí příroda. Ne li, demokracie není trvale udržitelná.
Není li demokracie trvale udržitelná, nutno věřit, že ji nahradí osvícený vládce. Nebude li osvícený, pak po dlouhém trápení si lidé opět vybojují demokracii, aby ji po čase zase ztratili.
Existuje snad ještě jedna alternativa. A to, že demokracie není především vládou lidu, tedy většiny, ale také aktivním sociálním učením této většiny. Budiž je nám tato iluze nadějí. A Bůh, který představuje lásku, která je univerzální a pro niž neexistuje ani politologická definice, ani program, ani kandidátka, ani kampaň… jenom víra.
Znepokojivé je, že i věc víry berou do rukou zase hlavně lidé připoutaní, nesvobodní. Nezbývá než aktivní sociální učení všech, včetně politiků víry, hodnostářů cirkví.
Co však obnáší takové aktivní sociální učení? Zřejmě především pěstování schopnosti vidět, myslet, cítit… A jak se pozná správná cesta? To nevím, věřím pouze, že údělem lidí je její hledání v nekončícím mumraji zájmů a idejí. A vím také, že to jde lépe v podmínkách fungujícího státu a jeho institucí, pod kuratelou respektovaných pravidel.