se možná hodí něco napsat na téma štěstí. Cítím totiž kolem sebe přebytek zamračených a nešťastných lidí. A to už mnoho desetiletí neznáme války a hlad. Je to tím, že nejsme schopni být šťastni, anebo tím, že nás o tento pocit obírá soucit s těmi, kteří strádají válkami a hladem? S druhou možností se setkávám opravdu jenom výjimečně.

Neschopnost cítit štěstí může pramenit z vyprahlosti našich srdcí a myslí. Tím neříkám, že tam nic není. Jenom tam chybí zrovna to, z čeho se pocit štěstí rodí – láska.

Kdybych nebyl dítětem této civilizace, řekl bych: učte se od buddhistů. Jelikož však jsem, tak říkám: vraťme se ke spiritualitě, která je v základech naší civilizace. Je to spiritualita Mojžíše a proroků, Ježíše a evangelistů, starých Řeků a Římanů. Nevěřící spoluobčan by nazvednul obočí a řekl: Tady, teď?!

Ani já nejsem člověk náboženské víry, Bůh je však láska. Tato víra, tento postoj, tato emoce nespadne z nebe. Je zapotřebí za ní kráčet. Většinou celý život.

Karen Armstrongová ve své knize Dějiny Boha na straně 12 píše: „Byla bych si ušetřila hodně trápení, kdybych se od nejvýznačnějších učenců judaizmu, křesťanství a islámu dozvěděla, že nemám čekat, až ke mně Bůh sestoupí shora, nýbrž si o něm musím vytvořit vlastní představu… Řekli by mi důležitou věc – že Bůh je produktem tvůrčí představivosti, stejně jako hudba a poezie… A někteří vážení monoteisté by mi tiše a rozhodně sdělili, že Bůh vlastně neexistuje – a přece je tou nejdůležitější skutečností na světě.“

Stává se jí – jako symbol lásky – v našich srdcích a v našich myslích, ne na nebesích.