Paul Polansky otevřel téma holocaustu českých Romů v čase, kdy o něm toliko špitalo několik odborníků, lépe řečeno dva, a to jenom okrajově a v odborných časopisech.
Vše zdokumentoval a opublikoval (Dvakrát tím samým, Tíživé mlčení, Bouře – vše v G plus G, Praha 1998 a 1999), aniž vyvolal diskusi. A nejenom, že nevyvolal veřejnou diskusi, ale jeho provokativní otázky a díla byla a jsou dokonale ignorována. A ještě předtím, než odešel pomáhat Romům do Kosova, vydal knihu poezie mimořádných kvalit (Toulavej pes, G plus G, Praha 1999). Ta se ovšem také setkala s mlčením. A to opravdu nejsme literární velmoc.
Byl to Paul Polansky, kdo vmetl Čechům do tváře ostudné mlčení kolem koncentračního tábora v Letech u Písku už začátkem devadesátých let. On a Markus Pape – oba cizinci. Byl to Paul Polansky, kdo dal jako první mrtvým obětem z tábora v Letech u Písku jména. Tedy, první z gádžů - Romové si své mrtvé pamatují. Přešlo hodně let, než se ta jména objevila na hřbitovních tabulích v Mirově zásluhou Čeňka Růžičky. A dodnes (duben 2010) je centrálním monumentem na místě bývalého koncentráku prasečák.
Paul Polansky, ve spolupráci s Lubošem Zubákem a Markusem Pape, našel a vyslechl svědectví několika desítek Romů přeživších genocidu na českém území, a mnohdy také českýma rukama. S buldočí umanutostí vyhledával a nacházel informátory a dokumenty. Narazil přitom na informace a indicie o české vině za válečný úděl Romů a židů. Některé opravdu neuvěřitelné. Dal si však někdo z českých novinářů práci s hledáním pravdy a důkazů? Ne - až na ojedinělé pokusy o skandalizaci.
Paula Polanskeho jsem znal osobně. Byl jsem se synem Róbertem jeho vydavatel, a byl štamgastem v naší někdejší literární kavárně G plus G. Psal tam, hrál šachy, rozmlouval, pil kafe a whisky. Žil v Praze velice skromně. Nikdy nemluvil o svém životě, o svém soukromí. Byl to člověk kontroverzní, altruista a provokatér, odvážný, nezávislý, fabulátor, tajemný, talentovaný… CHLAP. Zmizel, jak přišel, aniž štěkl pes. Odešel do Kosova pomáhat Romům bolestně zasaženým tamějšími konflikty. Psát nepřestal, jak se mi podařilo vygooglit.
Proč o tom píšu po mnoha letech? Protože prasečák v Letech u Písku pořád stojí, protože Molotovovy koktejly létají do domů spících romských rodin, protože Natálce Kudríkové postupně lékaři ustřihávají prst za prstem, protože venku zuří kampaň před zbytečnými volbami, aniž by politici, kteří tolik žvaní o solidaritě, také solidaritu projevili… A také proto, že Paul Polansky zde žil a vytvořil dílo, které by nemělo být zapomenuto. Je totiž naším zrcadlem. Jedním z mnoha.
Byl to Paul Polansky, kdo vmetl Čechům do tváře ostudné mlčení kolem koncentračního tábora v Letech u Písku už začátkem devadesátých let. On a Markus Pape – oba cizinci. Byl to Paul Polansky, kdo dal jako první mrtvým obětem z tábora v Letech u Písku jména. Tedy, první z gádžů - Romové si své mrtvé pamatují. Přešlo hodně let, než se ta jména objevila na hřbitovních tabulích v Mirově zásluhou Čeňka Růžičky. A dodnes (duben 2010) je centrálním monumentem na místě bývalého koncentráku prasečák.
Paul Polansky, ve spolupráci s Lubošem Zubákem a Markusem Pape, našel a vyslechl svědectví několika desítek Romů přeživších genocidu na českém území, a mnohdy také českýma rukama. S buldočí umanutostí vyhledával a nacházel informátory a dokumenty. Narazil přitom na informace a indicie o české vině za válečný úděl Romů a židů. Některé opravdu neuvěřitelné. Dal si však někdo z českých novinářů práci s hledáním pravdy a důkazů? Ne - až na ojedinělé pokusy o skandalizaci.
Paula Polanskeho jsem znal osobně. Byl jsem se synem Róbertem jeho vydavatel, a byl štamgastem v naší někdejší literární kavárně G plus G. Psal tam, hrál šachy, rozmlouval, pil kafe a whisky. Žil v Praze velice skromně. Nikdy nemluvil o svém životě, o svém soukromí. Byl to člověk kontroverzní, altruista a provokatér, odvážný, nezávislý, fabulátor, tajemný, talentovaný… CHLAP. Zmizel, jak přišel, aniž štěkl pes. Odešel do Kosova pomáhat Romům bolestně zasaženým tamějšími konflikty. Psát nepřestal, jak se mi podařilo vygooglit.
Proč o tom píšu po mnoha letech? Protože prasečák v Letech u Písku pořád stojí, protože Molotovovy koktejly létají do domů spících romských rodin, protože Natálce Kudríkové postupně lékaři ustřihávají prst za prstem, protože venku zuří kampaň před zbytečnými volbami, aniž by politici, kteří tolik žvaní o solidaritě, také solidaritu projevili… A také proto, že Paul Polansky zde žil a vytvořil dílo, které by nemělo být zapomenuto. Je totiž naším zrcadlem. Jedním z mnoha.