„Zločiny komunistických režimů", rovnou do budovy Úřadu vlády České republiky. Byl jsem požádán o příspěvek, který by se inspiroval otázkami: „Můžeme srovnávat zločiny spáchané oběma diktaturami 20. století? Jaké jsou mezi nimi podobnosti, jaké rozdíly? Co věděly západní demokracie o rozsahu porušování lidských práv v komunistickém bloku? Nacistické zločiny byly zdokumentovány a důsledně trestně stíhány. Měli bychom se pokusit dosáhnout téhož pro zločiny komunistické, a jak? „
Zareagoval jsem spontánně a odmítavě. Částečně proto, že se poslední léta vyhýbám příliš okázalým veřejným akcím (jsem skeptický k jejich dopadům), částečně proto, že se už mnoho let vyhýbám budovám, kde se dělá vysoká politika (vím, že to není normální, ale trpím zvláštní alergií z těch prostorů). Nicméně, za pár dnů na mě dolehly výčitky svědomí, že jsem nevyužil příležitost říct si své. Vždyť mentální komunisté a nacisté defilují v médiích v přímém přenosu téměř denně. Anebo jak mám vnímat sociální demokraty, kteří spolupracují s komunisty jako s legitimním partnerem? Jak mám vnímat politiky, kteří na protiromských vyhlášeních budují své kariéry?
Nacizmus a komunizmus spojovalo to, že obě ideologie byly zločinné, obě měly na svědomí miliony promarněných životů, obě těžily ze strachu a omezovaní práv a svobod lidí. Co na tom, že jedni apelovaly na národně – socialistickou utopii a druzí na proletářský internacionalizmus a třídní boj? Bez psychopatických vůdců, ochotných přisluhovačů, nájemných zabijáků, masivní a lživé kampaně, bez servilních medií, bez korupčních intelektuálů a bez takzvané (hlavně však ustrašené a zbabělé) mlčící většiny by ničeho nedosáhly.
Otázky, které jsou na pořadu dne však nejsou primárně akademické. Znějí: kde je kritická hranice, za kterou se už demokracie nedokáže bránit společenským deviacím? A jak tomuto ohrožení čelit? Začít bychom asi měli tím, že se podíváme malé Natálce, spálené neonacistickými žháři, do tváře. Poté bychom se měli podívat velice pozorně do tváří lidem, jako je Jiří Paroubek, David Rath, Jiří Čuněk a podobní. A připomenout si jejich památné projevy, sliby, gesta a konkrétní skutky. Poté by se patřilo rozhlédnout se kolem a zvážit osobní angažmá – například v komunální politice, v neziskovém sektoru… kdekoliv. A také, samozřejmě, podpořit těch pár akademiků a politiků, kteří usilují o shromážďování, archivaci, analýzy dat o napáchaných zločinech.
Zareagoval jsem spontánně a odmítavě. Částečně proto, že se poslední léta vyhýbám příliš okázalým veřejným akcím (jsem skeptický k jejich dopadům), částečně proto, že se už mnoho let vyhýbám budovám, kde se dělá vysoká politika (vím, že to není normální, ale trpím zvláštní alergií z těch prostorů). Nicméně, za pár dnů na mě dolehly výčitky svědomí, že jsem nevyužil příležitost říct si své. Vždyť mentální komunisté a nacisté defilují v médiích v přímém přenosu téměř denně. Anebo jak mám vnímat sociální demokraty, kteří spolupracují s komunisty jako s legitimním partnerem? Jak mám vnímat politiky, kteří na protiromských vyhlášeních budují své kariéry?
Nacizmus a komunizmus spojovalo to, že obě ideologie byly zločinné, obě měly na svědomí miliony promarněných životů, obě těžily ze strachu a omezovaní práv a svobod lidí. Co na tom, že jedni apelovaly na národně – socialistickou utopii a druzí na proletářský internacionalizmus a třídní boj? Bez psychopatických vůdců, ochotných přisluhovačů, nájemných zabijáků, masivní a lživé kampaně, bez servilních medií, bez korupčních intelektuálů a bez takzvané (hlavně však ustrašené a zbabělé) mlčící většiny by ničeho nedosáhly.
Otázky, které jsou na pořadu dne však nejsou primárně akademické. Znějí: kde je kritická hranice, za kterou se už demokracie nedokáže bránit společenským deviacím? A jak tomuto ohrožení čelit? Začít bychom asi měli tím, že se podíváme malé Natálce, spálené neonacistickými žháři, do tváře. Poté bychom se měli podívat velice pozorně do tváří lidem, jako je Jiří Paroubek, David Rath, Jiří Čuněk a podobní. A připomenout si jejich památné projevy, sliby, gesta a konkrétní skutky. Poté by se patřilo rozhlédnout se kolem a zvážit osobní angažmá – například v komunální politice, v neziskovém sektoru… kdekoliv. A také, samozřejmě, podpořit těch pár akademiků a politiků, kteří usilují o shromážďování, archivaci, analýzy dat o napáchaných zločinech.