je měsíc, kdy hodně lidí zvykne rekapitulovat, co rok dal. Dělají to také média. Vzpomíná se například na neexistující společný stát Čechů a Slováků, na listopad 1989, na hříchy minulého i přítomného režimu. Vše se děje jaksi slavnostně a oficiózně. Letos jsem si poprvé zapsal na papírek věci, na které nechci zapomenout osobně. Nechci zapomenout například na kauzu Vladimír Mečiar, na Kubiceho zprávu, na Jiřího Paroubka, na Hedvigu Malinovou.
Vladimír Mečiar je pro mne příběhem ceny, která se platí za demokracii. Demokracie je vládou většiny a většina není ani moudrá ani svobodná – je jenom většinou. V davu se někteří devianti snadněji mění na vůdce a většina na masu.

Kubiceho zpráva je příběhem lidí, kteří se nechali pohltit mocí a mamonem natolik, že zapomněli na odpovědnost a vlastní svedomí. Mám, samozřejmě, na mysli ty, o nichž ta zpráva je, a ne ty, kteří ji napsali (což neznamená, že ji nemohli napsat lépe).

Příběh Jiřího Paroubka vnímám jako souběh obou předchozích příběhů. Ano, je to příběh poučeného Mečiara, který se Kubiceho lidem umí postavit tak, že nemají šanci. Nicméně, ten příběh si budu pamatovat také proto, že jednou budu „chtít účet“.

No a Hedviga Malinová (to je ta maďarská dívka z Nitry, která byla zmlácena a následně vláčena médii jako zástupný symbol něčeho úplně jiného) je už pak jenom důsledek zneužívání státní moci pro osobní a skupinové zájmy.

Aby bylo jasno: Nemám v úmyslu uchovávat v paměti Mečiary či Paroubky kvůli jejich excesům, ale kvůli lidem, jako je například ta Hedviga. Rád bych takový postoj vsugeroval také dalším. Nejde o to, abychom nevěřili politikům nebo institucím, strachovali se, unikali do soukromí. Spíše, abychom věděli, že demokracie není svoboda a ruka vůdce potřebuje klepnout po prstech dříve, než nám šáhne na životy. Koneckonců, i ta čtyři jména jsou spíše symbolická. Než tento text vyjde, možná nějaká přibudou a to už ani nemluvím o tom kousíčku Mečiara, Paroubka nebo Hedvigy v každém z nás.