Problém není v tom, že bychom nevěděli, jak je komunikace důležitá, ale v tom, jak komunikujeme.
Z posledních měsíců si z veřejného politického diskurzu pamatuji především bývalého ministra zdravotnictví MuDr. Ratha a bývalého premiéra vlády ČR Jiřího Paroubka. Spravovali věci veřejné vpravdě konfrontačně. Spravovat konfrontačně rezort zdravotnictví ovšem neprospívá ani lékařům, ani pacientům. Zatahovat do politiky rezort vnitra, škodí důvěryhodnosti policie a tedy i pocitu bezpečnosti lidí. Používat reformy daní, penzí nebo školství jako politickou kartu, brání reformám. Navíc konfrontační politika polarizuje veřejné mínění.

Nepopírám, že rozdílná paradigmata nazírání na svět vedou k rozdílným definicím problémů a odlišnostem v chápání cest jejich řešení. To ovšem není argument proti veřejnému diskurzu. Je také známo, že i dialog má své přirozené meze, za které se jednoduše nedá vykročit bez ztráty osobní nebo skupinové integrity. Ani toto však, za podmínek normálního fungování politiky, není argument proti diskurzu.

Jelikož v politice nejde jenom o veřejný zájem, ale také o moc, profit, prestiž, vítězství, dostává kultivace názorů a postojů, hledání řešení problémů, často na frak. Nedá se s tím nic dělat, ale měli bychom to mít alespoň na paměti. Co s tím? No, věřit tomu, že součástí úspěchu na trhu politických idejí je také kvalita.

Nicméně, dnešní situace je spíše tristní. Volební štáby si najímají drahé agentury, aby profilovali vůdce s pevnou rukou. Volební kampaně jsou postaveny na negativním vymezování se vůči soupeři. A v pozadí se intenzivně hledají kompro informace, peníze na úplatky, sítě „přátel“ v tylu nepřítele. „Diskusí“ je způsob konspirace a konspirace je temná.