Každé vyprávění o buddhizmu začíná příběhem muže jménem Sidhatta Gótama, který se stal Buddhou. Zrozen v luxusu aristokratické rodiny, dlouho izolován od skutečného života, poznal utrpení a vyšel na cestu k probuzení. Dlouho tápal mezi různými duchovními koncepty, až nakonec našel ten svůj. Nespadl mu z nebe, vzešel z jeho nitra.
Podle učení Buddhy je zdrojem všeho lidského utrpení žádostivost. Ta tryská zevnitř „já“ a zde je tedy zapotřebí s utrpením zápolit. Vyžaduje to především praktikování mravní kázně a meditaci – vědomě, soustředěně, dlouhodobě, naplno.
Podle Buddhy neexistuje nějaké stálé, věčné, absolutní „já“. Je to jenom sled dočasných a nestálých stavů bytí. „Já“ je v neustálém pohybu a proměnách. Osobnost je proces.
Buddha celým svým životem a učením hlásal, že středem soukromého vesmíru by nemělo být ego, ale ostatní bytosti. Sobectví omezuje. Lpění na něčem vnějším také – byť je to i Bůh „na nebesích“. Výrazem nesobectví a nelpění je soucit a láska. Moudrý život se přitom projevuje pozitivními činy a pozitivními emocemi.
Buddha apeluje, aby se lidé s utrpením vypořádali ve svých srdcích a myslích, neboť co jiné je osobní skutečnost, než obsahy našich srdcí a myslí?
Nebudí důvěru lidé, kteří se pouštějí rovnou do napravovaní světa, aniž by se sami zbavili žádostivosti, sobectví, lpění na moci a profitu, agresivity, netolerance... Především v politice jsou takoví nebezpeční. Jejich činy totiž vyvolávají řetězovou reakci – šíření negativních emocí a následně také psychický a fyzický marasmus, často i násilí.
Mnozí si řeknou, že taková cesta životem je iluzorní, neefektivní, naivní. Jestli jste však už opravdu viděli šťastného člověka, zkuste se zamyslet nad jeho činy, myslí, srdcem. Bude to možná katolík, žid, muslim, ateista… kus buddhovství v něm zcela jistě najdete. A hledat v sobě? Rád bych připomněl slova Dalajlámy: Univerzální odpovědnost (a tedy ne jenom odpovědnost k rodině, národu …, ale k lidstvu) je klíčem k přežití. Stojí a padá s jednotlivci, kteří myslí na obecné blaho a způsobují změny. Ti, co mají co nabídnout, musí jít dopředu.
Podle učení Buddhy je zdrojem všeho lidského utrpení žádostivost. Ta tryská zevnitř „já“ a zde je tedy zapotřebí s utrpením zápolit. Vyžaduje to především praktikování mravní kázně a meditaci – vědomě, soustředěně, dlouhodobě, naplno.
Podle Buddhy neexistuje nějaké stálé, věčné, absolutní „já“. Je to jenom sled dočasných a nestálých stavů bytí. „Já“ je v neustálém pohybu a proměnách. Osobnost je proces.
Buddha celým svým životem a učením hlásal, že středem soukromého vesmíru by nemělo být ego, ale ostatní bytosti. Sobectví omezuje. Lpění na něčem vnějším také – byť je to i Bůh „na nebesích“. Výrazem nesobectví a nelpění je soucit a láska. Moudrý život se přitom projevuje pozitivními činy a pozitivními emocemi.
Buddha apeluje, aby se lidé s utrpením vypořádali ve svých srdcích a myslích, neboť co jiné je osobní skutečnost, než obsahy našich srdcí a myslí?
Nebudí důvěru lidé, kteří se pouštějí rovnou do napravovaní světa, aniž by se sami zbavili žádostivosti, sobectví, lpění na moci a profitu, agresivity, netolerance... Především v politice jsou takoví nebezpeční. Jejich činy totiž vyvolávají řetězovou reakci – šíření negativních emocí a následně také psychický a fyzický marasmus, často i násilí.
Mnozí si řeknou, že taková cesta životem je iluzorní, neefektivní, naivní. Jestli jste však už opravdu viděli šťastného člověka, zkuste se zamyslet nad jeho činy, myslí, srdcem. Bude to možná katolík, žid, muslim, ateista… kus buddhovství v něm zcela jistě najdete. A hledat v sobě? Rád bych připomněl slova Dalajlámy: Univerzální odpovědnost (a tedy ne jenom odpovědnost k rodině, národu …, ale k lidstvu) je klíčem k přežití. Stojí a padá s jednotlivci, kteří myslí na obecné blaho a způsobují změny. Ti, co mají co nabídnout, musí jít dopředu.