V pátek 20. října, první den komunálních a senátních voleb, jsem se přepravoval Prahou taxíkem. Hrálo v něm nějaké rádio, kde právě běžela posluchačská anketa na téma: „Je Kubice padouch, nebo hrdina?“ Posluchači vesele plkali nesmysly. Zeptal jsem se taxikáře: „Padouch, nebo hrdina?“ Odpověděl, že bydlí ve stejné čtvrti, jako Kubice. „Je to normální člověk“, řekl. „Ti novináři jsou ovšem hyeny. V médiích už bylo, kde bydlí, kolik má dětí a vnoučat“.
V kombinaci s výroky a aktivitami bývalého premiéra a jeho spolustraníků, opravdu povel ke štvanici. Jistě, Jiří Paroubek by mohl kontrovat: „A co já?!“ No, ty jsi veřejná osoba a on policajt, který vede Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Rozdíl veliký.
Nedávno jsem požádal přítele – policajta mimo službu – aby se pokusil napsat text o lidech, kteří mají v popisu práce boj s organizovaným zločinem. Zdálo se mi, že je to dobrý nápad na publikaci. Když byl text téměř hotový, vydavatel cuknul. Nicméně, zhruba 90 stránek o lidech, kteří jsou placeni za boj se zločinci, už byl na světě. Ke svému úžasu jsem zjistil, že s organizovaným zločinem tito lidé bojují jenom na částečný úvazek. Většinu kapacity žerou vzájemné intriky, podrazy nadřízených a politiků. A to ti policajti často riskují životy, jsou mizerně vybaveni a mizerně placeni.
Pamatuji si na první týdny po listopadu 1989. Mluvili jsme tehdy a potřebě rehabilitovat uniformu vůbec a policajty zvláště. Nerehabilitovali jsme ani ji, ani je. Alespoň soukromě jsem se proto rozhodl, že nezapomenu na jméno Kubice. Jméno premiéra vlády, který ho označil za lháře a hnusného člověka, také ne. Lidi jako Kubice umíme ocenit, jenom když existují lidé jako Paroubek. Platí to však i naopak. Doufám, že i tyto volby to potvrdí.