Za komunizmu bylo vyhlášeno embargo nejenom na teoretizování o davu, ale rovnou na samotné slovo dav. To, co jsme viděli například 1. máje, byly pracující masy. Mávaly fanglemi směrem k tribunám a provolávaly slávu jediné straně a jedinému vůdci. Také odborníci, psychologové, sociální psychologové, sociologové, se dostávali k informacím o davovém chování jenom pokoutně a v kontextu „odtamtud“.
V listopadu 1989 se na Slovensku – protože tam jsem tehdy žil – zrodila Verejnosť proti násiliu. Zpočátku jako občanské hnutí, později jako hnutí politické, které vyhrálo první svobodné volby po pádu komunizmu, aby vzápětí zmizelo z politické arény. Z tribun se tehdy mluvilo o tom, že veřejnost se zbavila kletby nesvobody. Mítinky a mnohatisícová shromáždění na náměstích měst a městeček vyzařovaly autentickou euforii, naději na společenskou změnu, víru v budoucnost. Emoce veřejnosti byly veskrze pozitivní. Nezapomenu na jeden takový mítink v Bratislavě, kde herec Radošinského naivního divadla Stanislav Štěpka vyzval dav, aby na bývalé papaláše „vzal lopaty“. Dav začal skandovat: „Nechceme násilie!“. Jaksi „povedle“ všeobecné euforie se bouřili vězňové v ústavech nápravné výchovy, jak se v komunistickém slangu říkalo basám. Ve všech institucích národního hospodářství probíhala personální revoluce, která se záhy mnohde změnila v litý boj o pozice.
Netrvalo dlouho, a na týchž náměstích, kde se v listopadu a těsně po něm, vzývala demokracie a svoboda, nastoupili slovenští nacionalisté s hesly „Na Slovensku po slovensky!“, „Slovensko Slovákom!“. Dovolávali se uzákonění slovenštiny jako státního a úředního jazyka „bez výjimky“, posílali Maďary za Dunaj, židy do Palestiny, Čechy do Prahy... Ti lidé měli v očích nenávist, jejich energie byla negativní, namířena proti všem, kteří nepatřili do stáda. To se však už díky rozkladu a rozpadu komunistického režimu lidské kolektivity množily a diferencovaly do mnoha podob, forem, mentalit, stylů činnosti, cílů, zájmů... Zcela specifický charakter má v tomhle pestrém mumraji e-dav. Utváří se také spontánně. Také mu nejde o diskusi, přestože se formuje právě a především na internetových diskusních fórech. Také si vybíjí především negativní emoce. Neničí ovšem majetek, nerabuje, nerozbíjí výlohy, nezakládá požáry, nepůsobí epidemicky...
Zdá se mi, že právě proměny lidských kolektivit jsou opravdu podstatným svědectvím o společenském vývoji po listopadu 1989. Svědectvím o nás bez vnějších tlaků, svědectví o tom, jací doopravdy jsme. Výsledky voleb, politické celebrity, veřejné mínění, mediální obraz světa... jsou odrazem naší vlastní tváře a doby, v níž žijeme.
Od listopadu 1989 letos uplyne 20 let. Veřejnost i dav si za ta léta zahrály hlavní role v dramatu, které by se dalo nazvat „Jak jsme hledali, nacházeli a zacházeli s demokracii“. Za tu dobu jsme se také naučili, že demokracie je jenom prostředí, ve kterém se veřejnosti i davům daří lépe než v jakémkoliv jiném prostředí. Důsledkem může být stejně tak dostatek svobodných jednotlivců, jako přebytek národně socialistických nebo postkomunistických seskupení. Vůdcové, oblíbení hrdinové příběhů o dějinných událostech, si své následovatele najdou, anebo si oni najdou je. Jména jako Mečiar, Dzurinda,Schuster, Fico, Gašparovič... nejsou žádné deviace na cestě slovenské společnosti od listopadu 1989 po dnešek. Jsou to symboly stavu myslí a duší demokratické většiny, odrážející odvěký konflikt jednotlivce, veřejnosti a davů. Přičemž veřejnost jsme my všichni – pestří, jak jen to jde. Naproti tomu dav jsou jenom někteří z nás – a jsme v něm jednofarební až hrůza. Například: http://www.fedorgal.cz/verejnost-proti-nasiliu/prvni-vyroci-17-listopadu/
V listopadu 1989 se na Slovensku – protože tam jsem tehdy žil – zrodila Verejnosť proti násiliu. Zpočátku jako občanské hnutí, později jako hnutí politické, které vyhrálo první svobodné volby po pádu komunizmu, aby vzápětí zmizelo z politické arény. Z tribun se tehdy mluvilo o tom, že veřejnost se zbavila kletby nesvobody. Mítinky a mnohatisícová shromáždění na náměstích měst a městeček vyzařovaly autentickou euforii, naději na společenskou změnu, víru v budoucnost. Emoce veřejnosti byly veskrze pozitivní. Nezapomenu na jeden takový mítink v Bratislavě, kde herec Radošinského naivního divadla Stanislav Štěpka vyzval dav, aby na bývalé papaláše „vzal lopaty“. Dav začal skandovat: „Nechceme násilie!“. Jaksi „povedle“ všeobecné euforie se bouřili vězňové v ústavech nápravné výchovy, jak se v komunistickém slangu říkalo basám. Ve všech institucích národního hospodářství probíhala personální revoluce, která se záhy mnohde změnila v litý boj o pozice.
Netrvalo dlouho, a na týchž náměstích, kde se v listopadu a těsně po něm, vzývala demokracie a svoboda, nastoupili slovenští nacionalisté s hesly „Na Slovensku po slovensky!“, „Slovensko Slovákom!“. Dovolávali se uzákonění slovenštiny jako státního a úředního jazyka „bez výjimky“, posílali Maďary za Dunaj, židy do Palestiny, Čechy do Prahy... Ti lidé měli v očích nenávist, jejich energie byla negativní, namířena proti všem, kteří nepatřili do stáda. To se však už díky rozkladu a rozpadu komunistického režimu lidské kolektivity množily a diferencovaly do mnoha podob, forem, mentalit, stylů činnosti, cílů, zájmů... Zcela specifický charakter má v tomhle pestrém mumraji e-dav. Utváří se také spontánně. Také mu nejde o diskusi, přestože se formuje právě a především na internetových diskusních fórech. Také si vybíjí především negativní emoce. Neničí ovšem majetek, nerabuje, nerozbíjí výlohy, nezakládá požáry, nepůsobí epidemicky...
Zdá se mi, že právě proměny lidských kolektivit jsou opravdu podstatným svědectvím o společenském vývoji po listopadu 1989. Svědectvím o nás bez vnějších tlaků, svědectví o tom, jací doopravdy jsme. Výsledky voleb, politické celebrity, veřejné mínění, mediální obraz světa... jsou odrazem naší vlastní tváře a doby, v níž žijeme.
Od listopadu 1989 letos uplyne 20 let. Veřejnost i dav si za ta léta zahrály hlavní role v dramatu, které by se dalo nazvat „Jak jsme hledali, nacházeli a zacházeli s demokracii“. Za tu dobu jsme se také naučili, že demokracie je jenom prostředí, ve kterém se veřejnosti i davům daří lépe než v jakémkoliv jiném prostředí. Důsledkem může být stejně tak dostatek svobodných jednotlivců, jako přebytek národně socialistických nebo postkomunistických seskupení. Vůdcové, oblíbení hrdinové příběhů o dějinných událostech, si své následovatele najdou, anebo si oni najdou je. Jména jako Mečiar, Dzurinda,Schuster, Fico, Gašparovič... nejsou žádné deviace na cestě slovenské společnosti od listopadu 1989 po dnešek. Jsou to symboly stavu myslí a duší demokratické většiny, odrážející odvěký konflikt jednotlivce, veřejnosti a davů. Přičemž veřejnost jsme my všichni – pestří, jak jen to jde. Naproti tomu dav jsou jenom někteří z nás – a jsme v něm jednofarební až hrůza. Například: http://www.fedorgal.cz/verejnost-proti-nasiliu/prvni-vyroci-17-listopadu/