Věčný život se jmenuje kniha Hanse Künga - teologa, autora mnoha děl o dějinách náboženství, mezináboženském dialogu, globálním étosu. Tato je věnována postojům k smrti, jež jsou pilíři jednotlivých náboženství a náboženství zase páteří kultur. Také ateista se otázce konečnosti lidského života nevyhne a čím je blíže k smrti, tím více o smrti přemýšlí.
Teoreticky jsou jenom dvě možnosti: 1) Život je věčný a různá náboženství dávají tomuto faktu jenom odlišné obsahy. 2) Život je konečný a různá náboženství jenom odrážejí lidskou touhu a strach. Jisté je, že odpověď na tuto otázku není v kompetenci rozumu. Je věcí víry. Pokud člověk nebyl k víře veden, vírou prodchnut, vírou získán a osloven, musí se prokousat k vlastní odpovědi. Anebo je mu odpověď „šita na míru“ nabídnuta v klíčových okamžicích života. Ne nadarmo například Jeho Svatost, současný tibetský dalajlama říká: „Zoufalý člověk se radí s Bohem“ (Meditace pro každý den). I člověk bez náboženské víry touží po naději. Jeho Bůh se jmenuje Rozum, Věda, Bytostné Já, Rodina, Dílo, Vlast a podobně.
Člověk moderního Západu se může svobodně rozhodnout. Nabídka je pestrá: může zvažovat mezi tím, jak na věčný život nahlíží hinduizmus, buddhizmus, islám, judaizmus, křesťanství… filozofie a její autority, lékařská věda, biologie, genetika … Je to exkluzivní možnost. Byly časy, kdy ti, kteří kráčeli svou cestou a svobodně se rozhodovali ve věcech víry, končili na hranici. Měli bychom zřejmě svou svobodu volby považovat za privilegium.
Doba od roku 800 po rok 200 před naším letopočtem má zvláštní význam v dějinách lidstva. Bylo to období, kdy se v Číně objevil Konfucius a Lao c´, v Indii hinduizmus a Buddha, na území předního a středního Východu Zaratuštra a starozákonní proroci. V antickém Řecku promluvili Sokrates a Platon. Až několik století poté na ně navázal Ježíš a po dalších stoletích Muhammad. Ti všichni přenesli odpovědnost za lidský úděl z nebes na člověka. Není teď důležité zkoumat, nakolik ovlivnil vývoj lidské spirituality vznik městských států, tržních vztahů, vývoj poznání. Důležité je, že z anonymní historie vystoupil jednotlivec, autonomní lidská bytost s konkrétním jménem a příběhem. Klíčem jejího údělu byl vztah k božské a světské autoritě, k vlastnímu životu a smrti.
Od těch časů se aréna lidského dramatu pozvolna mění. To, co bylo předtím lokální a „domácí“, se stává globálním. Neslyšet druhého předjímá konflikt. Klíčová otázka zní: je možné soužití náboženství a kultur? Je možné sdílet morálku nenásilí? Historií poučený rozum říká, že ne.
Církve a státy jsou hierarchické, tudíž mocenské instituce. Intelektuálové jsou vojáci teorií, tudíž stranní. Že by se tohoto úkolu ujali lidé umění, které působí stejně na rozum jako na city, stejně na mysl jako na srdce? Umění, které se nepodbízí moci ani teoriím? Konec - konců také kanonická (církví uznaná) díla osového věku byla uměním v tom nejlepším slova smyslu. Nestačí však poznat dobré a zlé, musíme jedno přijmout a druhé odmítnout. Podstatné je ovšem praktikování. A není podstatné, jestli jsem praktikující křesťan, buddhista, žid… pokud to funguje.
Představa světa, kde se šíří epidemie praktikování lásky je hezká. Šířit ji můžou jenom jednotliví lidé, z vlastní vůle, od srdce k srdci, od mysle k mysli, od otce k synovi. Zde, jak si myslím, spočívá tajemství věčného života.
Člověk moderního Západu se může svobodně rozhodnout. Nabídka je pestrá: může zvažovat mezi tím, jak na věčný život nahlíží hinduizmus, buddhizmus, islám, judaizmus, křesťanství… filozofie a její autority, lékařská věda, biologie, genetika … Je to exkluzivní možnost. Byly časy, kdy ti, kteří kráčeli svou cestou a svobodně se rozhodovali ve věcech víry, končili na hranici. Měli bychom zřejmě svou svobodu volby považovat za privilegium.
Doba od roku 800 po rok 200 před naším letopočtem má zvláštní význam v dějinách lidstva. Bylo to období, kdy se v Číně objevil Konfucius a Lao c´, v Indii hinduizmus a Buddha, na území předního a středního Východu Zaratuštra a starozákonní proroci. V antickém Řecku promluvili Sokrates a Platon. Až několik století poté na ně navázal Ježíš a po dalších stoletích Muhammad. Ti všichni přenesli odpovědnost za lidský úděl z nebes na člověka. Není teď důležité zkoumat, nakolik ovlivnil vývoj lidské spirituality vznik městských států, tržních vztahů, vývoj poznání. Důležité je, že z anonymní historie vystoupil jednotlivec, autonomní lidská bytost s konkrétním jménem a příběhem. Klíčem jejího údělu byl vztah k božské a světské autoritě, k vlastnímu životu a smrti.
Od těch časů se aréna lidského dramatu pozvolna mění. To, co bylo předtím lokální a „domácí“, se stává globálním. Neslyšet druhého předjímá konflikt. Klíčová otázka zní: je možné soužití náboženství a kultur? Je možné sdílet morálku nenásilí? Historií poučený rozum říká, že ne.
Církve a státy jsou hierarchické, tudíž mocenské instituce. Intelektuálové jsou vojáci teorií, tudíž stranní. Že by se tohoto úkolu ujali lidé umění, které působí stejně na rozum jako na city, stejně na mysl jako na srdce? Umění, které se nepodbízí moci ani teoriím? Konec - konců také kanonická (církví uznaná) díla osového věku byla uměním v tom nejlepším slova smyslu. Nestačí však poznat dobré a zlé, musíme jedno přijmout a druhé odmítnout. Podstatné je ovšem praktikování. A není podstatné, jestli jsem praktikující křesťan, buddhista, žid… pokud to funguje.
Představa světa, kde se šíří epidemie praktikování lásky je hezká. Šířit ji můžou jenom jednotliví lidé, z vlastní vůle, od srdce k srdci, od mysle k mysli, od otce k synovi. Zde, jak si myslím, spočívá tajemství věčného života.