V umělecké, odborné, filozofické a náboženské literatuře najdeme spoustu domněnek, vysvětlení, teorií, názorů... A přece: odkud?!
Z předsudků? Z nakumulovaného dědictví přenášeného geny a memy? Je to důsledek aktuálních problémů, manipulací, dezinformací, konspirací, mocenských, politických, ekonomických zájmů, teorií, vizí, politik, programů, ideologií, doktrín...? Je to kolektivní psychická nemoc, sugesce, nebo dokonce projev archaických potřeb, pudů, sklonů, emocí v běžném životě? A není to nakonec zcela přirozené tíhnutí, které vyvěrá z hloubky nevědomí? Anebo ze všeho trochu?
Mám osobní zkušenost s jednou z nejrozšířenějších verzí tohoto typu chování – s nacionalizmem. Jeho národně socialistická mutace vyhubila mé blízké, jeho resuscitovaná „postmoderní“ verze mě vyhnala z původní vlasti, a s její všednodenními podobami se utkávám a potkávám „tady a teď“ docela často. A proč jsou nacionalisté téměř vždy brutálním davem, a to jak na ulicích, tak i v e-podobě na různých internetových fórech? Proč jsou ve veřejné diskuzi tak lehce odlišitelní svou plytkostí, hulvátstvím, agresivitou a intolerancí? A proč, proboha, je nacionalistická emoce negativní, agresivní, násilnická a namířena proti „jiným“?
Carl Gustav Jung, guru hlubinné a analytické psychologie, říká (Člověk a duše. Acadenia, Praha 1995): „Masy jsou slepá hovada“. „Nakupeniny lidí jsou vždy líhní psychických epidemií“. „... Neexistuje žádná obrana proti psychickým epidemiím, které mají nekonečně zhoubnější účinky než ty největší přírodní katastrofy.“ Všichni, kteří přišli s fenoménem davového chování do styku jako pozorovatelé, museli s úžasem připustit, že také jinak docela normální lidé se v davu stávají někým jiným. A nad kolektivní psychologií davu se zvedá personifikovaný symbol dávných archetypů – otce, vládce, vůdce... Co na tom, že momentálně je k dispozici jenom Paroubek, Mečiar, Fico, Slota... za jejichž „charismou“ se ukrývá spíše marketing, než skutečně heroický duch? A jak se bránit před takovými vzepětími a sklony duše davu? Jak se vyrovnat se situacemi, kdy kulturně vyspělý evropský národ si vytkne za cíl „konečné řešení“ otázky svých bližních prostřednictvím koncentračních táborů, masovým vražděním, sociální exkomunikací, diskriminací...? Proč lidské kolektivity různého typu propadají strachu ze sousedů, z jinakosti...? Proč se lidé tak oddaně svěřují do péče institucí a států, které by měli přece být jenom servisními institucemi, a ne vládou nad našimi životy?
Logiku to příliš nemá. Vždyť historici datují vznik národů a národních států někdy do konce 18. a na začátek 19. století. Nacionalisté se však dovolávají starobylosti původu svého národa, argumentují výjimečností, „našimi“ heroickými dějinami. Rozum selhává v konfrontaci s nacionalistickými vizemi a skutky. Pro ně je určující představa, symboly, rituály, půda a krev. „Naše“ půda a „naše“ krev. Přičemž za slůvkem „naše“ hledejte prst ukazující na židy, Romy, imigranty..., na spoluobčany, kteří mají jaksi jiný názor, jiné náboženství, jiný vzhled, jiný způsob života, jiný majetek, jiný dialekt... Nebo dokonce jiný jídelníček.
Ernest Gellner ve své knize „Národy a nacionalizmus“ (Hříbal, Praha 1993) tvrdí, že národy vymysleli nacionalisté. Ne davy, ale vůdcové, kteří se nechali davem vynést vzhůru. Titíž nacionalisté si ovšem z národů udělali nástroj a zbraň proti lidem a tedy i proti národům. Proti stádnosti lidského druhu nemůže jednotlivec téměř nic. Může být ovšem obezřetný k těm, kteří národ pasou, a dbát o svou pozici nestádního člověka. Je-li nacionalizmus v nás činorodým zlem, jeho soupeřem může být vlastenectví - místo nenávisti a nepřátelství k jiným, dobré sousedství. Udělejte však například z národního socialistu (nacistu) laskavého člověka bez použití síly lidí, institucí, pravidel. To asi nejde. A už vůbec to nejde ve vztahu k nacionalistickým politickým uskupením, hnutím, bojůvkám. Celé je to především o morálce a morálním konání, jejíž zdroje jsou situační a v mnoha aspektech jiné od kultury ke kultuře. Účinná obrana před nacionalistickým násilím je cesta akce, cesta bez konce, cesta lemovaná oběťmi. Totéž platí pro ostatní formy krutosti a násilí, které páchají lidé na lidech. Žádné definitivní řešení neexistuje, a přesto se nedá odejít z bojiště.
Mám osobní zkušenost s jednou z nejrozšířenějších verzí tohoto typu chování – s nacionalizmem. Jeho národně socialistická mutace vyhubila mé blízké, jeho resuscitovaná „postmoderní“ verze mě vyhnala z původní vlasti, a s její všednodenními podobami se utkávám a potkávám „tady a teď“ docela často. A proč jsou nacionalisté téměř vždy brutálním davem, a to jak na ulicích, tak i v e-podobě na různých internetových fórech? Proč jsou ve veřejné diskuzi tak lehce odlišitelní svou plytkostí, hulvátstvím, agresivitou a intolerancí? A proč, proboha, je nacionalistická emoce negativní, agresivní, násilnická a namířena proti „jiným“?
Carl Gustav Jung, guru hlubinné a analytické psychologie, říká (Člověk a duše. Acadenia, Praha 1995): „Masy jsou slepá hovada“. „Nakupeniny lidí jsou vždy líhní psychických epidemií“. „... Neexistuje žádná obrana proti psychickým epidemiím, které mají nekonečně zhoubnější účinky než ty největší přírodní katastrofy.“ Všichni, kteří přišli s fenoménem davového chování do styku jako pozorovatelé, museli s úžasem připustit, že také jinak docela normální lidé se v davu stávají někým jiným. A nad kolektivní psychologií davu se zvedá personifikovaný symbol dávných archetypů – otce, vládce, vůdce... Co na tom, že momentálně je k dispozici jenom Paroubek, Mečiar, Fico, Slota... za jejichž „charismou“ se ukrývá spíše marketing, než skutečně heroický duch? A jak se bránit před takovými vzepětími a sklony duše davu? Jak se vyrovnat se situacemi, kdy kulturně vyspělý evropský národ si vytkne za cíl „konečné řešení“ otázky svých bližních prostřednictvím koncentračních táborů, masovým vražděním, sociální exkomunikací, diskriminací...? Proč lidské kolektivity různého typu propadají strachu ze sousedů, z jinakosti...? Proč se lidé tak oddaně svěřují do péče institucí a států, které by měli přece být jenom servisními institucemi, a ne vládou nad našimi životy?
Logiku to příliš nemá. Vždyť historici datují vznik národů a národních států někdy do konce 18. a na začátek 19. století. Nacionalisté se však dovolávají starobylosti původu svého národa, argumentují výjimečností, „našimi“ heroickými dějinami. Rozum selhává v konfrontaci s nacionalistickými vizemi a skutky. Pro ně je určující představa, symboly, rituály, půda a krev. „Naše“ půda a „naše“ krev. Přičemž za slůvkem „naše“ hledejte prst ukazující na židy, Romy, imigranty..., na spoluobčany, kteří mají jaksi jiný názor, jiné náboženství, jiný vzhled, jiný způsob života, jiný majetek, jiný dialekt... Nebo dokonce jiný jídelníček.
Ernest Gellner ve své knize „Národy a nacionalizmus“ (Hříbal, Praha 1993) tvrdí, že národy vymysleli nacionalisté. Ne davy, ale vůdcové, kteří se nechali davem vynést vzhůru. Titíž nacionalisté si ovšem z národů udělali nástroj a zbraň proti lidem a tedy i proti národům. Proti stádnosti lidského druhu nemůže jednotlivec téměř nic. Může být ovšem obezřetný k těm, kteří národ pasou, a dbát o svou pozici nestádního člověka. Je-li nacionalizmus v nás činorodým zlem, jeho soupeřem může být vlastenectví - místo nenávisti a nepřátelství k jiným, dobré sousedství. Udělejte však například z národního socialistu (nacistu) laskavého člověka bez použití síly lidí, institucí, pravidel. To asi nejde. A už vůbec to nejde ve vztahu k nacionalistickým politickým uskupením, hnutím, bojůvkám. Celé je to především o morálce a morálním konání, jejíž zdroje jsou situační a v mnoha aspektech jiné od kultury ke kultuře. Účinná obrana před nacionalistickým násilím je cesta akce, cesta bez konce, cesta lemovaná oběťmi. Totéž platí pro ostatní formy krutosti a násilí, které páchají lidé na lidech. Žádné definitivní řešení neexistuje, a přesto se nedá odejít z bojiště.