Opravdu nejstručněji bych svůj pocit a postoj vyjádřil takhle: Národní příslušnost mi byla „přidělena“ spolu s příslušnou dimenzí mé identity, aniž jsem měl možnost volby.
Když už jsem se někde narodil, osvojil si příslušný jazyk a sžil se s prostředím, potřebuji jistou míru uznání a bezpečí. Kde jinde toto vše očekávat, než v rodině a blízkém i vzdálenějším sociálním prostředí. Rád bych ovšem v tomto prostředí požíval standardních práv za reciproční loajalitu k zájmům komunity, společenství, společnosti. Klidně říkejme národ lidem, kteří tuto společnost v jistých geografických, jazykových, kulturních a politických souřadnicích tvoří. Shodou okolností jsem ovšem také etnický žid a docela masivní část mého národa dala za posledních sto let jasně najevo své pocity a postoje k židovskému etniku. Podobně se chová masivní část národa, například na Slovensku, k maďarskému a romskému etniku, které jsou přece také součástí slovenského národa. Zde jeden z důvodů, proč dnes žiji v Čechách a píši česky. Přesto mám ale slovenskou národnost, v sobě pořádný kus slovenské identity, a cítím k tomuto kousíčku země zvláštní emoci. A tu bych měl asi skončit. Jednoduše národ, národní zájem a národní identita jsou kousíčkem mne a já zase jich, ať chci, nebo ne, ať se mi to líbí, nebo ne. Podotýkám, že se snažím velice, abych chtěl a aby se mi to líbilo. Není to ovšem lehké, a to přesto, že mám rád spišskou borovičku, liptovskou bryndzu, bratislavské uličky, knihy Ruda Slobodu, obrázky Fera Guldana a mnoho dalších věcí, které jsou slovenské.
Problém totiž začíná ve chvíli, když národ, kterého částí se cítím, jehož zájmy bych měl sdílet a jehož kulturní kód nosím v sobě, reprezentují také lidé a události, za které se stydím, kteří připravili spousty lidí o důstojnost, majetek a životy. Zahrneme-li do této kategorie fašistickou Slovenskou republiku z období druhé světové války a téměř půl století komunistického režimu, nejde o nikterak zanedbatelný časový úsek života mé generace. V poměrech, které jsou civilizované, kulturní a demokratické, bych řekl, že tito lidé jsou devianti, tyto události deviace a budu proti nim očekávat pomoc institucí, státu. A jelikož nechci být odkázaný jenom na instituce a stát, budu se proti takovým deviantům a deviacím také osobně a aktivně bránit, což i činím. Po večerech se budu ovšem pídit dál po příčinách averzí, předsudků, nenávisti a násilnictví svých bližních, lidí, kteří jsou z téhož národa jako já. Ne pro čirou radost z poznávání, to opravdu ne. Dělám to pudově a z potřeby přežití, poučen historií a údělem lidí nejbližších.
Ano, byly časy, kdy jsem si mohl změnit národní příslušnost v plné síle a na vrcholu životní dráhy. S riziky, ale mohl. A mohl jsem také udělat ze své národní identity fetiš, předmět sakralizace nebo prostředek na cestě za kariérou a profitem. Neudělal jsem to a neudělám to. Chci si stát za svým chápáním národa (v občanském významu tohoto slova) a národní identity, která je jenom jednou z mnoha dimenzí mé identity. Mám k tomu hodně dobrých důvodů. A také zkušenost z časů, kdy se na Slovensku odehrávaly arizace a deportace pod heslem „Za Boha a za národ!“, i velice současnou, kdy Prahou pochodují neonacisté volající „Nic než národ!“.
Současně cítím potřebu své emoce a postoje také zdůvodňovat teoriemi. Život mi k tomuto účelu nabízí spoustu střeliva. Naposled jsem se začetl do knihy Anne – Marie Thiessové „Vytváření národních identit v Evropě“ (CDK, Brno 2007). Tato vědecká práce mě téměř šokovala svým přímočarým borcením mýtů. Ano, tam, kde chyběla historie pro pěstování národního panteonu, tam se jednoduše vymyslel. Především 18té až 20té století je plodné na kanonická díla a děje, které se z ničeho nic objevují jakoby z dávnověku přičinlivou rukou „současného“ autora. Toto tíhnutí k potvrzení exkluzivity dává vzniknout národním jazykům, folklóru, národním krojům, památným místům, hymnám a vlajkám, rituálům utvrzujícím lidi v národní příslušnosti. Evropské národy jsou produkt této touhy. A různí vůdcové si najímají „vědce“, aby „objevovali“ na úsvitu dějin důkazy o vyvolenosti národa. „Profesionálové“ dělají, co je v jejich silách, aby přispěli k tvorbě patřičných legend a mýtů. Tělo a duše národa se posilují v různých „centrech“ pro pěstování národního povědomí. Pozitivním aspektem této okolnosti je sociální soudržnost národního společenství. Ta je však vystavovaná zkouškám někdy nadmíru tíživým.
Zdá se, že lidé mají animální sklon a potřebu utvářet, opěvovat a opevňovat kolektivity. A nad zdmi národů poletují jednotlivci, kteří jsou „nadnárodní“ – lidé s konkrétním domovem, s konkrétní vlastí, ale s identitou občanů světa slovenské či jiné národnosti. Chce se mi v této souvislosti, ne poprvé, citovat Fernanda Pessou:
„VLASTENEC? Ne: jen Portugalec.
Zrozen jako Portugalec, jako zrozen blond s modrýma očima.
A když už zrozen k mluvení, nějakým jazykem mluvit musím.“
Je možné, že se zabývám tématem, které je lokální, ne-li přímo provinční. Přítel, profesor na prestižní berlínské univerzitě, mi napsal: „... len tam, kde sa chápe národ ako homogenný celok, vznikajú tebou popisované problémy. Tam, kde sa národ chápe ako vnútorne diferencovaný celok, problémy tohto typu nie sú reálnymi... Inými slovami povedané, nie len v Čechách, na Slovensku, ale aj kdekoľvek inde na svete nájdeš antisemitov a rasistov...“ No dobře, a to by mě jako kvůli tomu měli ti naši domácí devianti méně znepokojovat?
Problém totiž začíná ve chvíli, když národ, kterého částí se cítím, jehož zájmy bych měl sdílet a jehož kulturní kód nosím v sobě, reprezentují také lidé a události, za které se stydím, kteří připravili spousty lidí o důstojnost, majetek a životy. Zahrneme-li do této kategorie fašistickou Slovenskou republiku z období druhé světové války a téměř půl století komunistického režimu, nejde o nikterak zanedbatelný časový úsek života mé generace. V poměrech, které jsou civilizované, kulturní a demokratické, bych řekl, že tito lidé jsou devianti, tyto události deviace a budu proti nim očekávat pomoc institucí, státu. A jelikož nechci být odkázaný jenom na instituce a stát, budu se proti takovým deviantům a deviacím také osobně a aktivně bránit, což i činím. Po večerech se budu ovšem pídit dál po příčinách averzí, předsudků, nenávisti a násilnictví svých bližních, lidí, kteří jsou z téhož národa jako já. Ne pro čirou radost z poznávání, to opravdu ne. Dělám to pudově a z potřeby přežití, poučen historií a údělem lidí nejbližších.
Ano, byly časy, kdy jsem si mohl změnit národní příslušnost v plné síle a na vrcholu životní dráhy. S riziky, ale mohl. A mohl jsem také udělat ze své národní identity fetiš, předmět sakralizace nebo prostředek na cestě za kariérou a profitem. Neudělal jsem to a neudělám to. Chci si stát za svým chápáním národa (v občanském významu tohoto slova) a národní identity, která je jenom jednou z mnoha dimenzí mé identity. Mám k tomu hodně dobrých důvodů. A také zkušenost z časů, kdy se na Slovensku odehrávaly arizace a deportace pod heslem „Za Boha a za národ!“, i velice současnou, kdy Prahou pochodují neonacisté volající „Nic než národ!“.
Současně cítím potřebu své emoce a postoje také zdůvodňovat teoriemi. Život mi k tomuto účelu nabízí spoustu střeliva. Naposled jsem se začetl do knihy Anne – Marie Thiessové „Vytváření národních identit v Evropě“ (CDK, Brno 2007). Tato vědecká práce mě téměř šokovala svým přímočarým borcením mýtů. Ano, tam, kde chyběla historie pro pěstování národního panteonu, tam se jednoduše vymyslel. Především 18té až 20té století je plodné na kanonická díla a děje, které se z ničeho nic objevují jakoby z dávnověku přičinlivou rukou „současného“ autora. Toto tíhnutí k potvrzení exkluzivity dává vzniknout národním jazykům, folklóru, národním krojům, památným místům, hymnám a vlajkám, rituálům utvrzujícím lidi v národní příslušnosti. Evropské národy jsou produkt této touhy. A různí vůdcové si najímají „vědce“, aby „objevovali“ na úsvitu dějin důkazy o vyvolenosti národa. „Profesionálové“ dělají, co je v jejich silách, aby přispěli k tvorbě patřičných legend a mýtů. Tělo a duše národa se posilují v různých „centrech“ pro pěstování národního povědomí. Pozitivním aspektem této okolnosti je sociální soudržnost národního společenství. Ta je však vystavovaná zkouškám někdy nadmíru tíživým.
Zdá se, že lidé mají animální sklon a potřebu utvářet, opěvovat a opevňovat kolektivity. A nad zdmi národů poletují jednotlivci, kteří jsou „nadnárodní“ – lidé s konkrétním domovem, s konkrétní vlastí, ale s identitou občanů světa slovenské či jiné národnosti. Chce se mi v této souvislosti, ne poprvé, citovat Fernanda Pessou:
„VLASTENEC? Ne: jen Portugalec.
Zrozen jako Portugalec, jako zrozen blond s modrýma očima.
A když už zrozen k mluvení, nějakým jazykem mluvit musím.“
Je možné, že se zabývám tématem, které je lokální, ne-li přímo provinční. Přítel, profesor na prestižní berlínské univerzitě, mi napsal: „... len tam, kde sa chápe národ ako homogenný celok, vznikajú tebou popisované problémy. Tam, kde sa národ chápe ako vnútorne diferencovaný celok, problémy tohto typu nie sú reálnymi... Inými slovami povedané, nie len v Čechách, na Slovensku, ale aj kdekoľvek inde na svete nájdeš antisemitov a rasistov...“ No dobře, a to by mě jako kvůli tomu měli ti naši domácí devianti méně znepokojovat?