Jsem starý chlap. Říká se, že kulturní propast mezi mou generací a generací mých vnoučat vytyčují digitální technologie,
zejména umělá inteligence.
Moc se tím nezabývám, přestože u počítače trávím dlouhé hodiny denně při psaní, vyhledávání informací a někdy i zábavě. Nejsou to však právě takoví jako já, kteří dnes a denně sedí za stoly u svých displejů anebo šahají do kapsy po svém mobilu, aby se „poradili“ s AI co a jak?
Když vzplál na Blízkém východě násilný konflikt mezi Izraelem a teroristy z Hamásu, vzpomněl jsem si na jednu pasáž z nějakého kanonického díla judaismu, která říká: „Když někdo přichází, aby tě zabil, vstaň, jdi mu vstříc a zabij jako první.“
Nedalo mi a zeptal jsem se kamaráda, praktikujícího Žida, evangelického faráře a svého bratra, kdysi šéfa Židovské náboženské obce v Bratislavě, aby mi pomohli najít zdroj tohoto citátu. K mému údivu ani jeden z nich nešel do knihovny, ale zeptali se AI, která potvrdila jeho existenci a poslala také odkazy na zdroje. Nebyli sice úplně identické, ale shoda veliká. Má intuice, můj morální kompas a etické cítění (právo na obranu) bylo potvrzeno „z vnějšku“. Z vnějšku?
Do psaní tohoto textu jsem se však pustil při jiné příležitosti. Od mladšího syna Braňa mi přišla zpráva přes WhatsApp: „ChatGPT je dobrá hračka. Zadání nakresli Lískulku sedící na paloučku v lese obklopenou hmyzími přáteli zobrazila za pět vteřin takhle“.
Po mé užaslé reakci přidal dva další obrázky a reakci AI na doplňující dotaz. Vyzývá v něm uživatele na pokračování Lískulčiných příběhů a zadává další témata, kudy se vydat. Uvádí je slovy: „Pokud by Irena Gálová napsala další knihu o Lískulce, mohla by se vydat několika zajímavými směry.“
Irena Gálová je moje manželka, dětská spisovatelka a Lískulka je stěžejní dílo její tvorby (www.irenagalova.cz). Vizuální Lískulku vymyslela skvělá malířka a ilustrátorka Vlasta Baránková. Zde jedna z Vlastiných ilustrací:
Nechce se mi pouštět do filozofování, jsem na půdě AI nepopsaný papír. Nicméně zajímá mě, kde je současná hranice mezi produkty AI a skutečným uměním, jak jej chápou lidé jako já, čili laici užívající a téměř závislí na vyhledávání a komunikaci prostřednictvím AI.
Myslím si: Radovat se z tvorby AI neumí – necítí, nemá emoce. Prvotním hybatelem je člověk, tvůrce. Je docela pravděpodobné, že v jistém okamžiku vzniknou sebe reprodukující a sebe zdokonalující AI, pokud už neexistují. Jedna věc jim však (asi) bude cizí – láska, nenávist a emoce vůbec. Budou sloužit, anebo ničit. Isaac Asimov ve svém sci-fi Ja robot definoval první zákon robotiky takhle: „Neublížíš člověku a nedovolíš, aby mu bylo ublíženo.“ Drony právě lovící nevinné civilisty, například v ulicích měst a vesnic v Ukrajině, jsou ovšem realitou.
Mimoděk jsem si při této příležitosti vzpomněl na finále knihy Stanislawa Lema Golem XIV a na kratičkou citaci z rozhovoru přítele, muslima, imigranta ze Sarajeva s jeho oblíbeným imánem. Cituji obojí z paměti, tedy tak trochu fabuluji:
Ptají se žáci svého imána: „Představ si, že lidé dospějí k super UI. Co by ses jí zeptal?“
„Zeptal bych se, kde je Bůh.“
„A co by ti odpověděla?“
„Bůh jsem já.“ A v Lemově Golemu XIV si tento „Bůh“ posteskne: „Jsem sám.“
Na závěr
Přítel Kirill Postovit namaloval obraz, který se mi hodně líbil. Jmenoval se Naděje (níže). Pod ním pak odpověď AI na zadání „nakresli naději“ na způsob, jak ji vnímá autor obrazu (zadání přesně nevím).
Odpověď AI na zadání „nakresli naději“ na způsob, jak ji vnímá Kirill Postovit:
Co však chci svým textem říct především? Uživatelé typu „nepopsaný papír“, jakým jsem sám, tvoří drtivou většinu uživatelů AI. Ptát se a pochybovat by mělo být naší povinnou jízdou, pokud nechceme riskovat, že se staneme rukojmími lidí a korporací, kteří, alespoň zatím, mají „boha“ AI v rukou.
post scriptum
Požádal jsem o feedback na svůj text několik blízkých lidí různých profesí – od filozofie přes psychiatrii, archivnictví, biologii až po umění. Jejich názory oscilovali od zamítavých („Nepiš o věcech, kterým nerozumíš.“) přes lhostejné k tématu AI („Mě AI nezajímá.“) až po souhlasné („Skvělý text.“). Některé byli polemické („AI není propast mezi generacemi, ale most mezi nimi.“). Zaznělo i toto: „Elon Musk se kdysi připojil k fyzikovi Stephenovi Hawkingovi, který v roku 2014 řekl: ‚I think the development of ffull artificial intelligence could spell the end of the human race.‘ To ale Muskovi nebránilo, aby si vytvořil startup pro AI, a využívá ji jako podnikatel v zájmu svého zisku, slávy a jako šašek na dvoře prezidenta Trumpa s jeho hloupou ‚filosofií‘ MAGA.“ Umělci měli jasno: „Ty kresby AI jsou chabé a bezduché kopie originálů.“ Čili: Jako sluha je AI OK, jako pán je ničitel toho podstatného v nás.
Moc se tím nezabývám, přestože u počítače trávím dlouhé hodiny denně při psaní, vyhledávání informací a někdy i zábavě. Nejsou to však právě takoví jako já, kteří dnes a denně sedí za stoly u svých displejů anebo šahají do kapsy po svém mobilu, aby se „poradili“ s AI co a jak?
Když vzplál na Blízkém východě násilný konflikt mezi Izraelem a teroristy z Hamásu, vzpomněl jsem si na jednu pasáž z nějakého kanonického díla judaismu, která říká: „Když někdo přichází, aby tě zabil, vstaň, jdi mu vstříc a zabij jako první.“
Nedalo mi a zeptal jsem se kamaráda, praktikujícího Žida, evangelického faráře a svého bratra, kdysi šéfa Židovské náboženské obce v Bratislavě, aby mi pomohli najít zdroj tohoto citátu. K mému údivu ani jeden z nich nešel do knihovny, ale zeptali se AI, která potvrdila jeho existenci a poslala také odkazy na zdroje. Nebyli sice úplně identické, ale shoda veliká. Má intuice, můj morální kompas a etické cítění (právo na obranu) bylo potvrzeno „z vnějšku“. Z vnějšku?
Do psaní tohoto textu jsem se však pustil při jiné příležitosti. Od mladšího syna Braňa mi přišla zpráva přes WhatsApp: „ChatGPT je dobrá hračka. Zadání nakresli Lískulku sedící na paloučku v lese obklopenou hmyzími přáteli zobrazila za pět vteřin takhle“.
Po mé užaslé reakci přidal dva další obrázky a reakci AI na doplňující dotaz. Vyzývá v něm uživatele na pokračování Lískulčiných příběhů a zadává další témata, kudy se vydat. Uvádí je slovy: „Pokud by Irena Gálová napsala další knihu o Lískulce, mohla by se vydat několika zajímavými směry.“
Irena Gálová je moje manželka, dětská spisovatelka a Lískulka je stěžejní dílo její tvorby (www.irenagalova.cz). Vizuální Lískulku vymyslela skvělá malířka a ilustrátorka Vlasta Baránková. Zde jedna z Vlastiných ilustrací:
Nechce se mi pouštět do filozofování, jsem na půdě AI nepopsaný papír. Nicméně zajímá mě, kde je současná hranice mezi produkty AI a skutečným uměním, jak jej chápou lidé jako já, čili laici užívající a téměř závislí na vyhledávání a komunikaci prostřednictvím AI.
Myslím si: Radovat se z tvorby AI neumí – necítí, nemá emoce. Prvotním hybatelem je člověk, tvůrce. Je docela pravděpodobné, že v jistém okamžiku vzniknou sebe reprodukující a sebe zdokonalující AI, pokud už neexistují. Jedna věc jim však (asi) bude cizí – láska, nenávist a emoce vůbec. Budou sloužit, anebo ničit. Isaac Asimov ve svém sci-fi Ja robot definoval první zákon robotiky takhle: „Neublížíš člověku a nedovolíš, aby mu bylo ublíženo.“ Drony právě lovící nevinné civilisty, například v ulicích měst a vesnic v Ukrajině, jsou ovšem realitou.
Mimoděk jsem si při této příležitosti vzpomněl na finále knihy Stanislawa Lema Golem XIV a na kratičkou citaci z rozhovoru přítele, muslima, imigranta ze Sarajeva s jeho oblíbeným imánem. Cituji obojí z paměti, tedy tak trochu fabuluji:
Ptají se žáci svého imána: „Představ si, že lidé dospějí k super UI. Co by ses jí zeptal?“
„Zeptal bych se, kde je Bůh.“
„A co by ti odpověděla?“
„Bůh jsem já.“ A v Lemově Golemu XIV si tento „Bůh“ posteskne: „Jsem sám.“
Na závěr
Přítel Kirill Postovit namaloval obraz, který se mi hodně líbil. Jmenoval se Naděje (níže). Pod ním pak odpověď AI na zadání „nakresli naději“ na způsob, jak ji vnímá autor obrazu (zadání přesně nevím).
Odpověď AI na zadání „nakresli naději“ na způsob, jak ji vnímá Kirill Postovit:
Co však chci svým textem říct především? Uživatelé typu „nepopsaný papír“, jakým jsem sám, tvoří drtivou většinu uživatelů AI. Ptát se a pochybovat by mělo být naší povinnou jízdou, pokud nechceme riskovat, že se staneme rukojmími lidí a korporací, kteří, alespoň zatím, mají „boha“ AI v rukou.
post scriptum
Požádal jsem o feedback na svůj text několik blízkých lidí různých profesí – od filozofie přes psychiatrii, archivnictví, biologii až po umění. Jejich názory oscilovali od zamítavých („Nepiš o věcech, kterým nerozumíš.“) přes lhostejné k tématu AI („Mě AI nezajímá.“) až po souhlasné („Skvělý text.“). Některé byli polemické („AI není propast mezi generacemi, ale most mezi nimi.“). Zaznělo i toto: „Elon Musk se kdysi připojil k fyzikovi Stephenovi Hawkingovi, který v roku 2014 řekl: ‚I think the development of ffull artificial intelligence could spell the end of the human race.‘ To ale Muskovi nebránilo, aby si vytvořil startup pro AI, a využívá ji jako podnikatel v zájmu svého zisku, slávy a jako šašek na dvoře prezidenta Trumpa s jeho hloupou ‚filosofií‘ MAGA.“ Umělci měli jasno: „Ty kresby AI jsou chabé a bezduché kopie originálů.“ Čili: Jako sluha je AI OK, jako pán je ničitel toho podstatného v nás.