Proč jste se tak bránil našemu rozhovoru?
Strašně se mi do toho rozhovoru nechtělo. Je pro mě bytostně pitomé, mudrovat nad mrtvýma děckama, nad lidským utrpením. Cítím se blbě, když o tom mám mluvit.
Nakonec jste souhlasil…
Já už se v tom zápase, který není existenciální, ale existenční, nemůžu fyzicky obětovat. Ale můžu psát, můžu řvát, můžu dávat rozhovory, můžu chodit na demonstrace – což dělám, nejenom v případě Izraele, ale i Ukrajiny. Já o těch věcech vždycky přemýšlím, ale o některých věcech je přemýšlet marné.
Pamatujete si, co jste si pomyslel, když jste poprvé slyšel o útoku Hamásu ze 7. října?
Jo. Pamatuju. Byl jsem nasranej, hrozně mě to bolelo a dotklo se mě to. Vnímal jsem to velice osobně. Sice žiju daleko, ale něčím jsem tam – kouskem své identity, kouskem své historie jsem s několika kamarádkami a kamarády, které tam mám. Poprvé jsem za hranice vycestoval až po listopadu 1989 a moje první cesta vedla do Izraele, ta úplně první.
Proč jste to bral osobně?
Jsem Žid. Narodil jsem se v koncentráku. Většina mé rodiny prošla holokaustem, vím, co je to antisemitismus. Moje první cesta do Izraele, to nebyla jen nějaká cesta za osobní identitou, ale za něčím sdíleným v mé komunitě, mezi lidmi, kteří mi byli hodně blízcí. Když jsem vylezl z letadla, cítil jsem, že tam jistým způsobem patřím i nepatřím. Kdybych měl použít nějakou frázi – což dělám nerad, ale často (smích) – tak bych řekl, že pro Židy je to symbolické místo. Symbolické nejen dějinně, mytologicky, ale i pocitem, že si to vybudovali sami, aniž by byli minoritou v majoritě, aniž by byli předmětem animozit, útoků, agresí, nenávisti. To byla samozřejmě moje iluze. V židovské povaze je zakořeněné to věčné heslo „konečné řešení“. Všechny ty pogromy, nacismus… i ten Hamás usiluje o konečné řešení.
V čem se pro vás, ve vašem vnímání lišil 7. říjen od jiných útoků na Izrael?
Když jsem četl první informace, tak přestože jsem věděl, že nežiju v ideálním světě, přestože jsem byl ve svém životě nejednou konfrontován s násilím, byla pro mě míra té brutality šokující. Hromadné znásilňování žen, zabíjení dětí, zabíjení starých lidí, převážně bezbranných civilistů, kteří byli zaskočení, nemohli vzít do rukou zbraň a nemohli se bránit… Nevím, jestli slovo brutální je dostatečně silné na to, co chci říct. Spíš sadistický, hnusný – jak si to útočníci natáčeli. Já vím, jak reagovali moji předkové, moji staří rodiče a rodiče v čase první fašistické Slovenské republiky. Takovou zvláštní pokorou. Nevěřícně. Neuměli si ani představit, co bude následovat. Ale já už si to představit umím, protože ty příběhy znám. Ve mně nebyla ani minutka pokory, ani minutka očekávání, že se lidé přece budou chovat jinak. Cítil jsem vzdor a nasranost od první vteřiny. Vzdor a nasranost. Ptal jsem se, jak můžu pomoct. Doprčic, jak?!
Proč je situace na Slovensku jiná? Kde je ten původ, v katolické víře? Nebo to s ní nemá nic společného?
Česká národovecká mytologie má hlubší kořeny a pevnější základy než ta slovenská. A pak jsou zde symboly současnosti – například Masaryk a Václav Havel. Symbol slovenské státnosti je Tiso, katolický kněz, který podepisoval protižidovské zákony. A byl to stát, který kolaboroval s Hitlerem. Jednak symbolika moderního věku je na Slovensku jiná než v Česku, jednak mytologie, která formovala oba národy, je jiná. Slovensko je přece jen jiný typ periferie. Vždycky bylo na okraji. Nemá tradici sebevědomého národa, a když ji chtělo nabýt, byl tam vždy velice silný důraz na nacionální otázku. Nacionalismus. A i buditelé slovenského národa, buditelé se tomu říká úředně, byli korporativně antisemité. Ľudovít Štúr měl jedno období, kdy psal o Židech hrozné věci.
To v Česku ale máme taky – třeba Jan Neruda...
O tom není pochyb, já si taky nemyslím, že Slováci vymysleli některé choroby moderního věku. (smích) Ale je to malý dvorek, který ještě majitelé nestihli kultivovat. Na první pohled je všechno vidět, a ještě v takové trochu drsnější podobě. Navíc na Slovensku není tradice městské populace – a Židé hráli v městské kultuře vždy významnou roli. Na druhé straně musím říct, že když na Slovensku zapadnete do hospod nebo do komunit, jsou to dobří lidé. Nejsou to sofistikovaní hajzlové. Jsou otevřenější, upřímnější. Já je mám v podstatě rád. Jako bych slyšel to jejich typické: „Kdyby byli všichni Židé jako ty...“ (smích) To je taková oblíbená floskule na epidemicky šířenou animozitu vůči menšinám. Nejen Židům, ale i Romům, Maďarům, imigrantům, LGBT komunitě a podobně. Když se podíváte, čemu se dnes říká kulturní války, zjistíte, že tématem dne jsou animozita, averze, agresivita…
Dobře, ale antisemitismus v Česku má také svoje podhoubí. Přesto je tady vnímání Izraele jiné a výjimečné i z pohledu západní Evropy. Proč?
Už jsme o tom mluvili, že jeden ze symbolů české hrdosti na státnost je Masaryk. A Masaryk je legenda i pro Izrael. A později Československo jistým způsobem participovalo na vzniku Státu Izrael. Vždyť první letadla, vojáci, legionáři pro Haganu byli odtud. Čili je tam jiný background vztahu k Izraeli. Co se týče příběhu českého řešení židovské otázky, když to mám takhle cynicky říct, tak Češi nebyli o moc jiní než Slováci, pokud jde o arizaci, pokud jde o diskriminaci Židů. A komunisté byli úplně stejní. Když mluvím se svými vrstevníky, vyprávějí mi hrozné příběhy. Jak se vraceli z koncentráku a nepustili je do vlastního bytu. Nevrátili jim nejen prachy, které arizátoři šlohli, ale nevrátili jim ani základní věci jako třeba šaty. Když jsem byl poprvé v Izraeli, mluvil jsem tam s krajany. Někteří z nich mi řekli: Fedore, nemysli si, že to byl med, když jsme sem přišli. Byla tady jenom poušť a nic víc. Ale tady nejsem poprvé pro nikoho židákem. To byl argument, s nímž se dá těžko polemizovat. Toho jsem si na Slovensku vyslechl habaděj, takového značkování.
Je skutečně to, co se děje na západních univerzitách, v levicové společnosti, motivované strachem o trpící a potřebné?
Rebelie je vlastností mladých. Některá témata, co jsou teď na talíři, jsou globální…
Ale proč se to všechno zhmotnilo v Izraeli a Palestině, když na světě je tolik jiných konfliktů?
To není jen v Izraeli a Palestině, to je i Ukrajina, Rusko… A také jde o „ducha naší doby“, o polarizaci veřejného mínění, o média, o politický populismus.
To je generace, která bude ovlivňovat svět zhruba za pět deset let. Bude protest proti Izraeli gradovat, nebo si najdou jiná témata?
Mám kámošku, která učí na univerzitě v Žilině. Celý život se dobrovolně věnuje talentovaným dětem. Řekla mi, že to je „nároková generace“. Jsou talentovaní, jsou inteligentní, ale je to nároková generace. Oni nemají schopnost rozvíjet své životy v nějakém zápase, boji. Jim to prostě všechno zaplatí rodiče. Nároková generace. To není dobrá perspektiva. Můj optimismus, moje naděje jsou tak trochu morbidní. Ale když lidé padnou na držku v krizových situacích, chovají se jinak než v komfortu života. A my nyní žijeme v krizovém období. Není podstatné, jestli sem spadne nebo nespadne ruská raketa, podstatné je, že žijeme v tak provázaném, globalizovaném světě, že máme vše online 24 hodin denně. Chce-li někdo myslet a cítit, dojde mu to. Nemluvě o tom, že moje vnoučata už mají spolužáky z Ukrajiny a z různých dalších zemí světa. Já jsem vyrůstal v uzavřeném světě, oni cestují. Moje sedmnáctiletá vnučka má nacestováno víc než já za celý život. Neviděla jenom disneylandy, byli třeba i ve Rwandě, protože mají osvíceného tátu, který se jim snaží ukazovat pestrost světa. Moje naděje spočívá v konfrontaci s krizemi, s bídou – že se v nich probudí něco jako lidskost. Ale že to je nároková generace, to samozřejmě beru. Opakuju – vypjaté situace generují lídry, generují nějaké modely chování, probouzejí aktivity občanské společnosti. Doufám, že jim život dopřeje i nějaké potíže, které nebudou na hraně života a smrti.
Proč 7. říjen zasáhl Židy na celém světě, bez ohledu na to, zda samotné židovství nebo vztah k Izraeli nějak hluboce prožívají. Čím to je?
Zasutou pamětí, šokujícím průběhem, nečekaností, rozsahem.
Hraje v tom roli i pocit ze ztráty bezpečnosti? Že Židé v diaspoře měli vždy Izrael za bezpečné útočiště, kam by se mohli vydat, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila?
Můžu mluvit za lidi, které znám. Tak tihle lidé věřili v soužití Palestinců a Židů. Mám kamarádku, která dala své dítě do palestinské školy. Snem jiné kamarádky, staré paní, která je absolutně proti militantnímu myšlení, byl mír a klidné soužití. Ta izraelsko-palestinská škola už neexistuje. Konec. A palestinsko-izraelským spolkům, které vznikaly v kibucech, kde se spolu lidé z obou stran scházeli a grilovali, těm je také konec. Čili co se povedlo vybudovat v čase míru, to všechno je pryč a bude trvat dlouho, než se obnoví nějaká důvěra. Stejně jako si Rusové svou agresí vyrobili jeden velice integrovaný národ v protiruském cítění a v nacionalistickém živlu. Jasně že Hamás nemůže prohrát, může být v tuto chvíli jen citelně poškozený ve svém zbrojním potenciálu, ale do deseti let, pokud mu Írán bude dál poskytovat background, je tady znovu. Možná se bude jmenovat jinak, ale bude tady. Pro mě je tento konflikt věčný, zápas bez konce – a výsledek nepředvídatelný. Až současná válka skončí, obě strany se poučí. Ale ne v umění míru, ale v umění války.
Už jsme se dotkli různých demonstrací na západních univerzitách. Nakolik v tom vidíte jen nějakou hloupost nebo naivitu – a nakolik je v tom přítomen, jako jakýsi spodní proud, antisemitismus?
Neumím říct, kolik procent je čeho. Neumím totiž říct, co je jen módní, co je dočasné, co je kulturně vžité, co je věc výchovy, vzdělání, země původu. Neumím. Ale co umím říct, je to, co jsem řekl o konfliktu s Hamásem. Neskončí. Epizodicky ano a dějiny půjdou dál. Jenom žasnu nad slovníkem lidí, kteří se situují do protiizraelské pozice. Jak někdo může říct, že ze strany Izraele je to genocidní válka? Jaká blbost, jaká neznalost pojmů, historie, jaké hlupáctví! Hamás přece vstoupil na půdu dějin jako genocidní hnutí. Oni nechtěli deset kilometrů čtverečních, oni chtěli zničit Izrael.
Ale jak je možné, že propaganda palestinského hnutí na Západě je tak úspěšná?
Existuje něco, čemu se dá říct racionální myšlení. A existují dvě nebo tři věci, které nemají s raciem nic společného, a to jsou náboženské doktríny a politické ideologie. Nemám nic proti věřícím, mluvím o něčem jiném. Mluvím o tom, co hlásají instituce a lídři náboženských věr a politických ideologií – a kolik lidí tomu věří a kráčí za tím. Existuje přece středověká legenda o krysaři. Lidi se v davu chovají jinak. Kolik lidí kráčí za krysařem, když píská na píšťalku, kolik ho následuje do propasti? Vždyť Trump je krysař! Orbán je krysař, Fico je krysař. Klaus a Zeman byli a jsou krysaři. Víra nemusí být jen náboženská. To pramení z důvěry, z masového davového instinktu. Davové instinkty jsou skvěle popsané už v devatenáctém a pak dvacátém století – Le Bon, Freud, Jung, Canetti a další. Člověk v davu je jiný než člověk individuální. A sdílení, to má dneska úplně jiný charakter než před třiceti čtyřiceti lety. Virtuální sdílení je nový fenomén, e-dav. Dneska můžete být v davu fyzicky nepřítomen, ale budete mít v sobě davové chování.
Když se vrátíme k těm argumentům nebo pseudoargumentům: Jak vám, který máte osobní rodinné zkušenosti s nacismem, zní fakt, že izraelská armáda je srovnávána s tou nacistickou?
Co mám na to říct… Kdyby to nebylo do knihy, řeknu, že si ani nepřipouštím, že takové kokotiny někdo může vyslovit. Nicméně jsou vyslovovány dnes a denně. Měl jsem kamaráda, klinického psychologa, Slavomíra Hubálka, už zemřel. Ve svém posledním rozhovoru řekl, že v každé populaci je nadpoloviční většina hlupáků. Nedefinoval to hlupáctví pejorativně, on to definoval jako fakt, fakt konstatovaný klinickým psychologem na základě empirické zkušenosti. Existuje třeba katolický kněz Dietrich Bonhoeffer, který byl aktivní v protihitlerovském odporu a kterého ve čtyřicátých letech mučili a zavraždili. Bonhoeffer napsal mimo jiné esej o hlupáctví. Řekl, že můžete sázet na stůl jeden argument za druhým, a je to na hovno. Čili něco jako pandemie hlupáctví tady stojí v šiku a čeká na povel. Anebo na krysaře.
Strašně se mi do toho rozhovoru nechtělo. Je pro mě bytostně pitomé, mudrovat nad mrtvýma děckama, nad lidským utrpením. Cítím se blbě, když o tom mám mluvit.
Nakonec jste souhlasil…
Já už se v tom zápase, který není existenciální, ale existenční, nemůžu fyzicky obětovat. Ale můžu psát, můžu řvát, můžu dávat rozhovory, můžu chodit na demonstrace – což dělám, nejenom v případě Izraele, ale i Ukrajiny. Já o těch věcech vždycky přemýšlím, ale o některých věcech je přemýšlet marné.
Pamatujete si, co jste si pomyslel, když jste poprvé slyšel o útoku Hamásu ze 7. října?
Jo. Pamatuju. Byl jsem nasranej, hrozně mě to bolelo a dotklo se mě to. Vnímal jsem to velice osobně. Sice žiju daleko, ale něčím jsem tam – kouskem své identity, kouskem své historie jsem s několika kamarádkami a kamarády, které tam mám. Poprvé jsem za hranice vycestoval až po listopadu 1989 a moje první cesta vedla do Izraele, ta úplně první.
Proč jste to bral osobně?
Jsem Žid. Narodil jsem se v koncentráku. Většina mé rodiny prošla holokaustem, vím, co je to antisemitismus. Moje první cesta do Izraele, to nebyla jen nějaká cesta za osobní identitou, ale za něčím sdíleným v mé komunitě, mezi lidmi, kteří mi byli hodně blízcí. Když jsem vylezl z letadla, cítil jsem, že tam jistým způsobem patřím i nepatřím. Kdybych měl použít nějakou frázi – což dělám nerad, ale často (smích) – tak bych řekl, že pro Židy je to symbolické místo. Symbolické nejen dějinně, mytologicky, ale i pocitem, že si to vybudovali sami, aniž by byli minoritou v majoritě, aniž by byli předmětem animozit, útoků, agresí, nenávisti. To byla samozřejmě moje iluze. V židovské povaze je zakořeněné to věčné heslo „konečné řešení“. Všechny ty pogromy, nacismus… i ten Hamás usiluje o konečné řešení.
V čem se pro vás, ve vašem vnímání lišil 7. říjen od jiných útoků na Izrael?
Když jsem četl první informace, tak přestože jsem věděl, že nežiju v ideálním světě, přestože jsem byl ve svém životě nejednou konfrontován s násilím, byla pro mě míra té brutality šokující. Hromadné znásilňování žen, zabíjení dětí, zabíjení starých lidí, převážně bezbranných civilistů, kteří byli zaskočení, nemohli vzít do rukou zbraň a nemohli se bránit… Nevím, jestli slovo brutální je dostatečně silné na to, co chci říct. Spíš sadistický, hnusný – jak si to útočníci natáčeli. Já vím, jak reagovali moji předkové, moji staří rodiče a rodiče v čase první fašistické Slovenské republiky. Takovou zvláštní pokorou. Nevěřícně. Neuměli si ani představit, co bude následovat. Ale já už si to představit umím, protože ty příběhy znám. Ve mně nebyla ani minutka pokory, ani minutka očekávání, že se lidé přece budou chovat jinak. Cítil jsem vzdor a nasranost od první vteřiny. Vzdor a nasranost. Ptal jsem se, jak můžu pomoct. Doprčic, jak?!
Proč je situace na Slovensku jiná? Kde je ten původ, v katolické víře? Nebo to s ní nemá nic společného?
Česká národovecká mytologie má hlubší kořeny a pevnější základy než ta slovenská. A pak jsou zde symboly současnosti – například Masaryk a Václav Havel. Symbol slovenské státnosti je Tiso, katolický kněz, který podepisoval protižidovské zákony. A byl to stát, který kolaboroval s Hitlerem. Jednak symbolika moderního věku je na Slovensku jiná než v Česku, jednak mytologie, která formovala oba národy, je jiná. Slovensko je přece jen jiný typ periferie. Vždycky bylo na okraji. Nemá tradici sebevědomého národa, a když ji chtělo nabýt, byl tam vždy velice silný důraz na nacionální otázku. Nacionalismus. A i buditelé slovenského národa, buditelé se tomu říká úředně, byli korporativně antisemité. Ľudovít Štúr měl jedno období, kdy psal o Židech hrozné věci.
To v Česku ale máme taky – třeba Jan Neruda...
O tom není pochyb, já si taky nemyslím, že Slováci vymysleli některé choroby moderního věku. (smích) Ale je to malý dvorek, který ještě majitelé nestihli kultivovat. Na první pohled je všechno vidět, a ještě v takové trochu drsnější podobě. Navíc na Slovensku není tradice městské populace – a Židé hráli v městské kultuře vždy významnou roli. Na druhé straně musím říct, že když na Slovensku zapadnete do hospod nebo do komunit, jsou to dobří lidé. Nejsou to sofistikovaní hajzlové. Jsou otevřenější, upřímnější. Já je mám v podstatě rád. Jako bych slyšel to jejich typické: „Kdyby byli všichni Židé jako ty...“ (smích) To je taková oblíbená floskule na epidemicky šířenou animozitu vůči menšinám. Nejen Židům, ale i Romům, Maďarům, imigrantům, LGBT komunitě a podobně. Když se podíváte, čemu se dnes říká kulturní války, zjistíte, že tématem dne jsou animozita, averze, agresivita…
Dobře, ale antisemitismus v Česku má také svoje podhoubí. Přesto je tady vnímání Izraele jiné a výjimečné i z pohledu západní Evropy. Proč?
Už jsme o tom mluvili, že jeden ze symbolů české hrdosti na státnost je Masaryk. A Masaryk je legenda i pro Izrael. A později Československo jistým způsobem participovalo na vzniku Státu Izrael. Vždyť první letadla, vojáci, legionáři pro Haganu byli odtud. Čili je tam jiný background vztahu k Izraeli. Co se týče příběhu českého řešení židovské otázky, když to mám takhle cynicky říct, tak Češi nebyli o moc jiní než Slováci, pokud jde o arizaci, pokud jde o diskriminaci Židů. A komunisté byli úplně stejní. Když mluvím se svými vrstevníky, vyprávějí mi hrozné příběhy. Jak se vraceli z koncentráku a nepustili je do vlastního bytu. Nevrátili jim nejen prachy, které arizátoři šlohli, ale nevrátili jim ani základní věci jako třeba šaty. Když jsem byl poprvé v Izraeli, mluvil jsem tam s krajany. Někteří z nich mi řekli: Fedore, nemysli si, že to byl med, když jsme sem přišli. Byla tady jenom poušť a nic víc. Ale tady nejsem poprvé pro nikoho židákem. To byl argument, s nímž se dá těžko polemizovat. Toho jsem si na Slovensku vyslechl habaděj, takového značkování.
Je skutečně to, co se děje na západních univerzitách, v levicové společnosti, motivované strachem o trpící a potřebné?
Rebelie je vlastností mladých. Některá témata, co jsou teď na talíři, jsou globální…
Ale proč se to všechno zhmotnilo v Izraeli a Palestině, když na světě je tolik jiných konfliktů?
To není jen v Izraeli a Palestině, to je i Ukrajina, Rusko… A také jde o „ducha naší doby“, o polarizaci veřejného mínění, o média, o politický populismus.
To je generace, která bude ovlivňovat svět zhruba za pět deset let. Bude protest proti Izraeli gradovat, nebo si najdou jiná témata?
Mám kámošku, která učí na univerzitě v Žilině. Celý život se dobrovolně věnuje talentovaným dětem. Řekla mi, že to je „nároková generace“. Jsou talentovaní, jsou inteligentní, ale je to nároková generace. Oni nemají schopnost rozvíjet své životy v nějakém zápase, boji. Jim to prostě všechno zaplatí rodiče. Nároková generace. To není dobrá perspektiva. Můj optimismus, moje naděje jsou tak trochu morbidní. Ale když lidé padnou na držku v krizových situacích, chovají se jinak než v komfortu života. A my nyní žijeme v krizovém období. Není podstatné, jestli sem spadne nebo nespadne ruská raketa, podstatné je, že žijeme v tak provázaném, globalizovaném světě, že máme vše online 24 hodin denně. Chce-li někdo myslet a cítit, dojde mu to. Nemluvě o tom, že moje vnoučata už mají spolužáky z Ukrajiny a z různých dalších zemí světa. Já jsem vyrůstal v uzavřeném světě, oni cestují. Moje sedmnáctiletá vnučka má nacestováno víc než já za celý život. Neviděla jenom disneylandy, byli třeba i ve Rwandě, protože mají osvíceného tátu, který se jim snaží ukazovat pestrost světa. Moje naděje spočívá v konfrontaci s krizemi, s bídou – že se v nich probudí něco jako lidskost. Ale že to je nároková generace, to samozřejmě beru. Opakuju – vypjaté situace generují lídry, generují nějaké modely chování, probouzejí aktivity občanské společnosti. Doufám, že jim život dopřeje i nějaké potíže, které nebudou na hraně života a smrti.
Proč 7. říjen zasáhl Židy na celém světě, bez ohledu na to, zda samotné židovství nebo vztah k Izraeli nějak hluboce prožívají. Čím to je?
Zasutou pamětí, šokujícím průběhem, nečekaností, rozsahem.
Hraje v tom roli i pocit ze ztráty bezpečnosti? Že Židé v diaspoře měli vždy Izrael za bezpečné útočiště, kam by se mohli vydat, pokud by se situace v jejich zemi zhoršila?
Můžu mluvit za lidi, které znám. Tak tihle lidé věřili v soužití Palestinců a Židů. Mám kamarádku, která dala své dítě do palestinské školy. Snem jiné kamarádky, staré paní, která je absolutně proti militantnímu myšlení, byl mír a klidné soužití. Ta izraelsko-palestinská škola už neexistuje. Konec. A palestinsko-izraelským spolkům, které vznikaly v kibucech, kde se spolu lidé z obou stran scházeli a grilovali, těm je také konec. Čili co se povedlo vybudovat v čase míru, to všechno je pryč a bude trvat dlouho, než se obnoví nějaká důvěra. Stejně jako si Rusové svou agresí vyrobili jeden velice integrovaný národ v protiruském cítění a v nacionalistickém živlu. Jasně že Hamás nemůže prohrát, může být v tuto chvíli jen citelně poškozený ve svém zbrojním potenciálu, ale do deseti let, pokud mu Írán bude dál poskytovat background, je tady znovu. Možná se bude jmenovat jinak, ale bude tady. Pro mě je tento konflikt věčný, zápas bez konce – a výsledek nepředvídatelný. Až současná válka skončí, obě strany se poučí. Ale ne v umění míru, ale v umění války.
Už jsme se dotkli různých demonstrací na západních univerzitách. Nakolik v tom vidíte jen nějakou hloupost nebo naivitu – a nakolik je v tom přítomen, jako jakýsi spodní proud, antisemitismus?
Neumím říct, kolik procent je čeho. Neumím totiž říct, co je jen módní, co je dočasné, co je kulturně vžité, co je věc výchovy, vzdělání, země původu. Neumím. Ale co umím říct, je to, co jsem řekl o konfliktu s Hamásem. Neskončí. Epizodicky ano a dějiny půjdou dál. Jenom žasnu nad slovníkem lidí, kteří se situují do protiizraelské pozice. Jak někdo může říct, že ze strany Izraele je to genocidní válka? Jaká blbost, jaká neznalost pojmů, historie, jaké hlupáctví! Hamás přece vstoupil na půdu dějin jako genocidní hnutí. Oni nechtěli deset kilometrů čtverečních, oni chtěli zničit Izrael.
Ale jak je možné, že propaganda palestinského hnutí na Západě je tak úspěšná?
Existuje něco, čemu se dá říct racionální myšlení. A existují dvě nebo tři věci, které nemají s raciem nic společného, a to jsou náboženské doktríny a politické ideologie. Nemám nic proti věřícím, mluvím o něčem jiném. Mluvím o tom, co hlásají instituce a lídři náboženských věr a politických ideologií – a kolik lidí tomu věří a kráčí za tím. Existuje přece středověká legenda o krysaři. Lidi se v davu chovají jinak. Kolik lidí kráčí za krysařem, když píská na píšťalku, kolik ho následuje do propasti? Vždyť Trump je krysař! Orbán je krysař, Fico je krysař. Klaus a Zeman byli a jsou krysaři. Víra nemusí být jen náboženská. To pramení z důvěry, z masového davového instinktu. Davové instinkty jsou skvěle popsané už v devatenáctém a pak dvacátém století – Le Bon, Freud, Jung, Canetti a další. Člověk v davu je jiný než člověk individuální. A sdílení, to má dneska úplně jiný charakter než před třiceti čtyřiceti lety. Virtuální sdílení je nový fenomén, e-dav. Dneska můžete být v davu fyzicky nepřítomen, ale budete mít v sobě davové chování.
Když se vrátíme k těm argumentům nebo pseudoargumentům: Jak vám, který máte osobní rodinné zkušenosti s nacismem, zní fakt, že izraelská armáda je srovnávána s tou nacistickou?
Co mám na to říct… Kdyby to nebylo do knihy, řeknu, že si ani nepřipouštím, že takové kokotiny někdo může vyslovit. Nicméně jsou vyslovovány dnes a denně. Měl jsem kamaráda, klinického psychologa, Slavomíra Hubálka, už zemřel. Ve svém posledním rozhovoru řekl, že v každé populaci je nadpoloviční většina hlupáků. Nedefinoval to hlupáctví pejorativně, on to definoval jako fakt, fakt konstatovaný klinickým psychologem na základě empirické zkušenosti. Existuje třeba katolický kněz Dietrich Bonhoeffer, který byl aktivní v protihitlerovském odporu a kterého ve čtyřicátých letech mučili a zavraždili. Bonhoeffer napsal mimo jiné esej o hlupáctví. Řekl, že můžete sázet na stůl jeden argument za druhým, a je to na hovno. Čili něco jako pandemie hlupáctví tady stojí v šiku a čeká na povel. Anebo na krysaře.