Svůj sloupek jsem minulý týden uvedl slovy: „Opravdu někdy stačí, aby charismatický vůdce zatlačil na spodní pudy, nahodilá událost uvolnila stavidla, dobře zacílená fáma trefila do černé, společenské podmínky umožnili eskalaci…a (někteří) lidé sáhnou na životy, majetek a důstojnost svých bližních. Bez zaváhání. Stačí, aby jich bylo více, než je kritická hranice. A aby měli pocit, že jsou beztrestní. Virus zasazený do živné půdy spustí epidemii. “ Popravdě však musím dodat, že epidemicky se nešíří jenom zhoubné sociální epidemie, ale i jejich opak. I ty se šíří prostřednictvím medializovaných příběhů.
Zažil jsem to ve vyhrocené podobě na celospolečenské úrovni dvakrát. Poprvé v druhé polovině 60-tych let, kdy se obecnému uvolnění politické atmosféry říkalo „pražské jaro“, a pak po listopadu 1989, kdy se hroutil komunistický režim. To lidé korporativně chrastili klíči na náměstích a těšili se na nové časy. Personifikace těchto příběhů si mnozí pamatují – například Alexandr Dubček a Václav Havel.
Epidemické šíření pozitivních emocí samozřejmě nesouvisí jenom s politikou. Masy lidí dokážou euforicky prožívat například náboženské a sportovní rituály, příběhy celebrit ze světa zábavy, umení, sportu, vědy. Klíčová otázka ovšem zní, jak škodlivé epidemie léčit, a ty, co jsou zdraví společnosti prospěšné, vyvolávat. Možná je ten mechanizmus docela jednoduchý: Kolem nějakého závažného společenského problému se utvoří uskupení lidí, kteří se pokusí o jeho dramatickou definici, formulaci příběhu. Když se najde věrohodný vironosič(i) a živná půda, věci se dají do pohybu. Takhle byli po listopadu 1989 lidé získáni pro mnohé změny ve společnosti.
Jak stárnu, začínám být opatrný i na veskrze pozitivní sociální epidemie, pokud pocházejí pouze zvenčí. Ano, člověk, který si změnu nejdříve „neodpracoval“ na sobě, je jenom figurkou na šachovnici. Myslím například na ty lidičky, kteří v listopadu 1989 nadšeně mávali vztyčenými prsty ve tvaru „V“, aby o několik měsíců později nostalgicky litovali zašlých jistot a nenávistně napadali vnější personifikace své vlastní volby.
Epidemické šíření pozitivních emocí samozřejmě nesouvisí jenom s politikou. Masy lidí dokážou euforicky prožívat například náboženské a sportovní rituály, příběhy celebrit ze světa zábavy, umení, sportu, vědy. Klíčová otázka ovšem zní, jak škodlivé epidemie léčit, a ty, co jsou zdraví společnosti prospěšné, vyvolávat. Možná je ten mechanizmus docela jednoduchý: Kolem nějakého závažného společenského problému se utvoří uskupení lidí, kteří se pokusí o jeho dramatickou definici, formulaci příběhu. Když se najde věrohodný vironosič(i) a živná půda, věci se dají do pohybu. Takhle byli po listopadu 1989 lidé získáni pro mnohé změny ve společnosti.
Jak stárnu, začínám být opatrný i na veskrze pozitivní sociální epidemie, pokud pocházejí pouze zvenčí. Ano, člověk, který si změnu nejdříve „neodpracoval“ na sobě, je jenom figurkou na šachovnici. Myslím například na ty lidičky, kteří v listopadu 1989 nadšeně mávali vztyčenými prsty ve tvaru „V“, aby o několik měsíců později nostalgicky litovali zašlých jistot a nenávistně napadali vnější personifikace své vlastní volby.