V najbližších dňoch ma čakajú dve verejné udalosti, kde budem mať príhovor. Na tej tretej budem iba mlčky postávať.
Jom hašoa je verejné čítanie mien obetí holocaustu (šiesteho mája napríklad v pražskej Pinkasovej synagóge). Na mieste bývalého tábora pre Romov a sintov v Letoch u Písku prebehne každoročný pietný akt (dvanásteho mája). Na mieste geta Terezín bude pätnásteho mája Tryzna.
Jom hašoa
Etel Senderovičová zanechala po sobě pár stran textu. Napsala ho několik dní před smrtí ve věku osmdesáti tří let. Kondenzovaná hrůza, bolest, utrpení… zlo. Jedno z množství neznámých jmen. Kniha, kterou vydal její syn Milan Kopecký, má podtitul „I v pekle potkáš Anděly“.
Motto knihy zní: „Nesnažte se ty hrůzy pochopit, snažte se si je pamatovat.“ Formulace „nedá se to pochopit, ale nesmí se zapomenout“ je neúplná. Vstát se židlí je naše povinnost, svědomí, odpovědnost. Vstát se židlí a jít do akce za důstojný život a důstojnou smrt.
¨
Vstát ze židlí je málo. Vstávat je nutno pořád a při každé příležitosti. Například teď, kdy je Izrael opět v existenčním ohrožení, které vyprovokovala agrese teroristů Hamásu. Anebo proti agresi teroristického ruského státu v Ukrajině a tak podobně.
Síla a výdrž jsou našim údělem. Od počátku dějin až do jejich konce. Současná resuscitace náboženského, etnického a nacionálního násilí je memento na cestě. Žádné „ale“ neplatí. Nemůže platit, máme-li přežít. Holocaust ať je výstrahou. Jom ha-šoa symbolem.
Jsem jeden z přeživších. Jeden z nemnoha poslední generace přeživších holocaust. V našich myslích tělech a duších neseme úděl předků. Mluví se o přenosu traumatu z generace na generaci. Nemluvme o traumatu, mluvme o víře a naději. Vraťme ji sami sobě teď!
Kromě obětí máme i své hrdiny, kromě proher také svá vítězství. Na všech stranách spektra mezi světlem a tmou. Mnozí z nich nemají a nebudou mít jména, mnozí z nich nebyli součástí naší komunity. I jejich jména a příběhy jsou naše.
Mluvil jsem o víře a naději. Jmenuje se láska. Milovat chce odvahu, osobní nasazení, kreativitu a víru ve smysl života. Víra není jenom jedna, a ne všechny jsou náboženské. Vyber si tu svou a řiď se dávným Zlatým a Platinovým pravidlem.
Lety u Písku
Je to už tridsať rokov, čo sme sa tu začali schádzať – preživší, ich rodiny a kamaráti. Začali sme pripomínať českej verejnosti mená obetí, páchateľov aj ľahostajnosť spoločnosti. Medzi prvými, ktorí verejne bušili do svedomia ľudí boli napríklad Markus Pape, Paul Polansky, Luboš Zubák, Čeněk Růžička. Medzitým uplynulo tridsaťpäť rokov od demokratickej revolúcie a pádu totality. Tridsaťpäť rokov!
Spomínam na naše prvé stretnutia. Na atmosféru bez pompéznosti a celebrít. Na večer a noc, keď sme púšťali papierové lodičky so sviečkami na jazierko pod bývalým táborom vedľa veľkovýkrmne prasiat. Pochopiť a rozumom uchopiť ľudskú číru neľudskosť sa nedá. Zabudnúť sa nesmie. Nezabúdať však nestačí. Chce to vzdor proti náboženskej a ideologickej tuposti a davovej hystérii.
Máme svojich hrdinov, aj keď väčšinou nemajú mená a kapitoly v učebniciach dejín. Máme svoje víťazstvá, aj keď sme celé dlhé roky prehrávali v zápase s mocou a ešte nie je všetkým dňom koniec. A máme aj svoje symboly a rituály. Toto je jeden z nich.
Stretávame sa, aby sme vedeli, že v tom nelietame sami, aby sme sa utvrdili v presvedčení, že v situácii ohrozenia máme zdvihnúť zadky a svoje sny brániť silou. Silou spoločnej akcie. Za slabosť a nedostatok odvahy sa platí životmi a slobodou. Kdekoľvek na svete! Dnes a denne!
Ghetto Terezín
Tam som sa narodil. Na pietný akt sa chystám s kamarátom Kirillom, Ukrajincom.
Poznámka: v texte som použil písomné verzie svojich príhovorov v Pinkasovej synagóge a v Letoch u Písku.
V Prahe 5.5.2024
Jom hašoa
Etel Senderovičová zanechala po sobě pár stran textu. Napsala ho několik dní před smrtí ve věku osmdesáti tří let. Kondenzovaná hrůza, bolest, utrpení… zlo. Jedno z množství neznámých jmen. Kniha, kterou vydal její syn Milan Kopecký, má podtitul „I v pekle potkáš Anděly“.
Motto knihy zní: „Nesnažte se ty hrůzy pochopit, snažte se si je pamatovat.“ Formulace „nedá se to pochopit, ale nesmí se zapomenout“ je neúplná. Vstát se židlí je naše povinnost, svědomí, odpovědnost. Vstát se židlí a jít do akce za důstojný život a důstojnou smrt.
¨
Vstát ze židlí je málo. Vstávat je nutno pořád a při každé příležitosti. Například teď, kdy je Izrael opět v existenčním ohrožení, které vyprovokovala agrese teroristů Hamásu. Anebo proti agresi teroristického ruského státu v Ukrajině a tak podobně.
Síla a výdrž jsou našim údělem. Od počátku dějin až do jejich konce. Současná resuscitace náboženského, etnického a nacionálního násilí je memento na cestě. Žádné „ale“ neplatí. Nemůže platit, máme-li přežít. Holocaust ať je výstrahou. Jom ha-šoa symbolem.
Jsem jeden z přeživších. Jeden z nemnoha poslední generace přeživších holocaust. V našich myslích tělech a duších neseme úděl předků. Mluví se o přenosu traumatu z generace na generaci. Nemluvme o traumatu, mluvme o víře a naději. Vraťme ji sami sobě teď!
Kromě obětí máme i své hrdiny, kromě proher také svá vítězství. Na všech stranách spektra mezi světlem a tmou. Mnozí z nich nemají a nebudou mít jména, mnozí z nich nebyli součástí naší komunity. I jejich jména a příběhy jsou naše.
Mluvil jsem o víře a naději. Jmenuje se láska. Milovat chce odvahu, osobní nasazení, kreativitu a víru ve smysl života. Víra není jenom jedna, a ne všechny jsou náboženské. Vyber si tu svou a řiď se dávným Zlatým a Platinovým pravidlem.
Lety u Písku
Je to už tridsať rokov, čo sme sa tu začali schádzať – preživší, ich rodiny a kamaráti. Začali sme pripomínať českej verejnosti mená obetí, páchateľov aj ľahostajnosť spoločnosti. Medzi prvými, ktorí verejne bušili do svedomia ľudí boli napríklad Markus Pape, Paul Polansky, Luboš Zubák, Čeněk Růžička. Medzitým uplynulo tridsaťpäť rokov od demokratickej revolúcie a pádu totality. Tridsaťpäť rokov!
Spomínam na naše prvé stretnutia. Na atmosféru bez pompéznosti a celebrít. Na večer a noc, keď sme púšťali papierové lodičky so sviečkami na jazierko pod bývalým táborom vedľa veľkovýkrmne prasiat. Pochopiť a rozumom uchopiť ľudskú číru neľudskosť sa nedá. Zabudnúť sa nesmie. Nezabúdať však nestačí. Chce to vzdor proti náboženskej a ideologickej tuposti a davovej hystérii.
Máme svojich hrdinov, aj keď väčšinou nemajú mená a kapitoly v učebniciach dejín. Máme svoje víťazstvá, aj keď sme celé dlhé roky prehrávali v zápase s mocou a ešte nie je všetkým dňom koniec. A máme aj svoje symboly a rituály. Toto je jeden z nich.
Stretávame sa, aby sme vedeli, že v tom nelietame sami, aby sme sa utvrdili v presvedčení, že v situácii ohrozenia máme zdvihnúť zadky a svoje sny brániť silou. Silou spoločnej akcie. Za slabosť a nedostatok odvahy sa platí životmi a slobodou. Kdekoľvek na svete! Dnes a denne!
Ghetto Terezín
Tam som sa narodil. Na pietný akt sa chystám s kamarátom Kirillom, Ukrajincom.
Poznámka: v texte som použil písomné verzie svojich príhovorov v Pinkasovej synagóge a v Letoch u Písku.
V Prahe 5.5.2024