„Aj ja som zodpovedný za ruskú vojnu v Ukrajine.“ Táto veta stojí na záložke knihy disidenta a angažovaného odporcu putinizmu Michaila Zygara Vojna a trest (Absynt 2023).
Áno, aj my, odporcovia súčasného marazmu na Slovensku, v Česku… sme zodpovední za jeho existenciu a eskaláciu. Sme spolupáchatelia erózie civilizačných hodnôt, liberálnej demokracie, pretlaku negatívnych (deštruktívnych) emócií vo verejnom priestore a hlúposti davov.
Moralizovanie a mudrovanie nemá zmysel. Stranícka propaganda na tribúnach je premrhaná šanca. Áno, zmena je predovšetkým na pleciach politických elít. Na tých, ktorí sú zodpovední za komunikáciu politických agend a riešení(!) spoločenských problémov. V teréne, zoči-voči konkrétnym voličom, v diskusii, kde to iskrí. Vo vecnej diskusii. Je to misia pre ľudí obdarených odbornou kompetenciou aj charizmou a schopnosťou šíriť konštruktívne emócie a nádej. Námestia sú miestami na občianske vzopätie. Podstatné je fyzické zdieľanie, nie predskokani v konkrétnych tričkách. Ide o spoločnosť a tá je pestrá. Niekedy sa tomu hovorí pokojná sila.
Kde sú vodcovské elity, o ktorých hovorím? Rodia sa z individuálnej odvahy, poctivosti a vodcovskej kompetencie. Kompetenciou myslím schopnosť ukazovať cestu s ohľadom na zlaté pravidlo. Oslovovať iných a vytvárať nové „ostrovy pozitívnej zmeny“. Naplno a s presahom za ideologicky či nábožensky definované ploty a hranice. Cestou sú individuálne a skupinové aktivity. Aktivizmus. Verejný aktivizmus. Bez tribún, po kluboch, kade-tade. Naplno.
Rok 2024 je dobrý na spustenie lavíny. Každý, ako vie, môže a chce. Koncerty, výstavy, školy, kaviarenské a krčmové posedenia… osobné záväzky. Hlavne však osobné nasadenie. Vernisáže noviniek vydavateľstva Denníka N, .týždňa, SME, Aktualít, koncerty kapiel Mira Tótha, Michala Kaščáka, Rozporu… výstavy Fera Guldana… regionálne stretnutia „dieťaťa VPN“ – Stálej konferencie Občianskeho inštitútu (SKOI), výročia, jubileá ľudí, ktorých si vážime…
Vyššie som vymenoval iba konkrétne akcie, kde si viem predstaviť osobné angažmán. Ty a vy máte určite tiež kopec podobných nápadov. Nečakajte na výstrel štartéra, začnite sami a na vlastné triko. Na miestach, kde to dokážete a kde to nebude iba jednorazovka. Rok 2024 bude rokom pokusu o spustenie lavíny. Uvidíme sa. Napríklad na jubilejnom ročníku Memoriálu Vrbu a Wetzlera.
Post scriptum – otázka viny
Z Wikipedie: „Německý filozof Karl Jaspers po druhé světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu Otázka viny. Jejich současné rozpoložení tam popsal takto: ,Nechtějí slyšet o vině, o minulosti; světové dějiny se jich nedotýkají. Chtějí přestat trpět, chtějí se dostat z bídy, chtějí žít, ne přemýšlet.
Jaspers v knize uvažoval celkem o čtyřech kategoriích viny: kriminální, politické, morální a metafyzické.
Kriminální, nejjednodušší vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud.
Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze.
Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem.
Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. ,Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.‘
O posledním typu viny často mluví vězni z koncentračních táborů. Vyčítají si, že vlivem osudu přežili, zatímco jejich bližní na základě téže náhody zahynuli: tento pocit ve svých knihách shodně popisují Primo Levi, Ruth Bondyová a dlouhá řada dalších.“
Koniec mudrovania. Pocit viny je totiž mimo všetkého mudrovania – buď ho máš, alebo nie. Ja ho mám. Všeličo som mohol spraviť, ale nespravil som, prípadne som niečo mohol spraviť inak a lepšie, ale nespravil som, a tak podobne.
Uverejnené v Denníku N (12.12.2023)
Moralizovanie a mudrovanie nemá zmysel. Stranícka propaganda na tribúnach je premrhaná šanca. Áno, zmena je predovšetkým na pleciach politických elít. Na tých, ktorí sú zodpovední za komunikáciu politických agend a riešení(!) spoločenských problémov. V teréne, zoči-voči konkrétnym voličom, v diskusii, kde to iskrí. Vo vecnej diskusii. Je to misia pre ľudí obdarených odbornou kompetenciou aj charizmou a schopnosťou šíriť konštruktívne emócie a nádej. Námestia sú miestami na občianske vzopätie. Podstatné je fyzické zdieľanie, nie predskokani v konkrétnych tričkách. Ide o spoločnosť a tá je pestrá. Niekedy sa tomu hovorí pokojná sila.
Kde sú vodcovské elity, o ktorých hovorím? Rodia sa z individuálnej odvahy, poctivosti a vodcovskej kompetencie. Kompetenciou myslím schopnosť ukazovať cestu s ohľadom na zlaté pravidlo. Oslovovať iných a vytvárať nové „ostrovy pozitívnej zmeny“. Naplno a s presahom za ideologicky či nábožensky definované ploty a hranice. Cestou sú individuálne a skupinové aktivity. Aktivizmus. Verejný aktivizmus. Bez tribún, po kluboch, kade-tade. Naplno.
Rok 2024 je dobrý na spustenie lavíny. Každý, ako vie, môže a chce. Koncerty, výstavy, školy, kaviarenské a krčmové posedenia… osobné záväzky. Hlavne však osobné nasadenie. Vernisáže noviniek vydavateľstva Denníka N, .týždňa, SME, Aktualít, koncerty kapiel Mira Tótha, Michala Kaščáka, Rozporu… výstavy Fera Guldana… regionálne stretnutia „dieťaťa VPN“ – Stálej konferencie Občianskeho inštitútu (SKOI), výročia, jubileá ľudí, ktorých si vážime…
Vyššie som vymenoval iba konkrétne akcie, kde si viem predstaviť osobné angažmán. Ty a vy máte určite tiež kopec podobných nápadov. Nečakajte na výstrel štartéra, začnite sami a na vlastné triko. Na miestach, kde to dokážete a kde to nebude iba jednorazovka. Rok 2024 bude rokom pokusu o spustenie lavíny. Uvidíme sa. Napríklad na jubilejnom ročníku Memoriálu Vrbu a Wetzlera.
Post scriptum – otázka viny
Z Wikipedie: „Německý filozof Karl Jaspers po druhé světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu Otázka viny. Jejich současné rozpoložení tam popsal takto: ,Nechtějí slyšet o vině, o minulosti; světové dějiny se jich nedotýkají. Chtějí přestat trpět, chtějí se dostat z bídy, chtějí žít, ne přemýšlet.
Jaspers v knize uvažoval celkem o čtyřech kategoriích viny: kriminální, politické, morální a metafyzické.
Kriminální, nejjednodušší vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud.
Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze.
Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem.
Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. ,Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.‘
O posledním typu viny často mluví vězni z koncentračních táborů. Vyčítají si, že vlivem osudu přežili, zatímco jejich bližní na základě téže náhody zahynuli: tento pocit ve svých knihách shodně popisují Primo Levi, Ruth Bondyová a dlouhá řada dalších.“
Koniec mudrovania. Pocit viny je totiž mimo všetkého mudrovania – buď ho máš, alebo nie. Ja ho mám. Všeličo som mohol spraviť, ale nespravil som, prípadne som niečo mohol spraviť inak a lepšie, ale nespravil som, a tak podobne.
Uverejnené v Denníku N (12.12.2023)