Píšu tento text na konci léta 2023. Nedávno odezněla pandemie covidu, ruská agrese na Ukrajině pokračuje, klimatická kríze, migranti, hlavně ženy a malé děti, umírají na útěku před hladem a válkou, šílenci vládnou světu.
Kde je naděje?
Žádná není, jenom světýlko na konci tunelu, které se cestou za ním vzdaluje. Anebo ne? Spočívá v mžicích po cestě? Tu láska, ta především, tu se něco povede, jindy přijde bez volání a má různé tváře, anebo když se člověk vyhrabe z prekérní situace a přežije.
Vlastně právě to nedostižné světýlko na konci tunelu je podstatné. Všechny ty duchovní cesty, kolik jich je (meditace, bedekry, filozofie, víry…) jsou pokusy vytvořit mapu cesty ke štěstí. Uvěříš-li, kráčí se ti lépe, bodřeji… a možná i s chvilkovým štěstím.
Můj pocit (iluze?) je finální. Problém si formuluji takhle: Fedore máš dvě šance: 1) Přijmout svůj život jaký byl, anebo 2) dát světlu na konci tunelu jméno a osvojit si ho. To první je poznání nezměnitelného, to druhé je věcí víry, bez níž není naděje.
To jméno zní „všeobjímající láska“. Něco jako metafora na Boha, buddhistickou Dharmu, Omegu Telhiarda de Chardina, Kosmický řád, Absolutno, Numinózum… Vyber si, anebo nech se získat, a uvěř. „Vyber si“ je lepší, protože „zevnitř“. Často se platí utrpením.
Někteří ovšem dostali darem, jiní v rodině, výchovou, vzděláváním, cestováním, meditací, modlitbou, introspekcí… Jak „dostali“ není v důsledcích důležité, důležitá je ta možnost – esence naděje. Mluvím o cestě, a ne o mžicích, přesto, že právě ony jsou podstatné.
Podstatné jsou proto, že lemují cestu – jsou navigací, záchytnými body, stopami, které zrcadlí „já“. To zrcadlení, je-li prodchnuto vírou (nadějí) postupně přerůstá v JÁ, anebo v MY. Poté se ozve člup a hladina se uklidní – „já“, (anebo „JÁ) splyne s „MY“.
Člověka mimoděk napadají archetypální vzory – hrdinové velikých mýtů (monomýtů) . Život však nabízí vzory také z všednodennosti bytí. Například takový Josef Koudelka. Ve svých Denících (Torst, Praha 2021), jako mladík (1970), píše:
„Vole, nauč se francouzsky 1/ počítat, 2/ Jídla a 3/ zvyky – spropitný apod.
Neměj žádný majetek, nic nekupuj, nebuď materialista, měj jen to s čím pracuješ.
Chci ve svým životě aspoň jednou udělat věc tak, že když jdu vod toho, vím, že jsem nebyl víc, že toto byla hranice.“
A následujícího půl století se svého předsevzetí držel a neudělal pouze jednu věc, která překračovala „hranici“. Koudelku jsem ovšem nikdy naživo nepotkal, mnohé podobné však ano. Například bezdomovec před večerkou na Koněvově ulici na pražském Žižkově:
Ptám se ho: „Jak jde život?“. „Na hovno“, odpověděl. „Mám tři vývody. Ještě, že mám to malování.“
Post scriptum:
Všeobjímající (a bezpodmínečná) láska. Dodávám, že sama o sobě nestačí. Ona plus kreativita = síla „slabých“, „moc bezmocných“. Dar, který ti nepatří – rozdávej jej proto až na dřeň. A jelikož skutečnost je to, čemu člověk věří, tato víra je naději v zápasu s nicotou. Anebo s beznadějí. Sekulární člověk, jímž jsem, by řekl: potřebu žít a přežít máme vpečetěnou do DNA, to jenom kulturní evoluce a individuální, či kolektivní rozdíly, dávají této potřebě rozmanité podoby.
Poznámka: Slovenská verze publikována v Deníku SME (29.9.2023), tedy den před parlamentními volbami, kterým je na Slovensku přisuzován (opět) téměř „osudový“ význam.
Žádná není, jenom světýlko na konci tunelu, které se cestou za ním vzdaluje. Anebo ne? Spočívá v mžicích po cestě? Tu láska, ta především, tu se něco povede, jindy přijde bez volání a má různé tváře, anebo když se člověk vyhrabe z prekérní situace a přežije.
Vlastně právě to nedostižné světýlko na konci tunelu je podstatné. Všechny ty duchovní cesty, kolik jich je (meditace, bedekry, filozofie, víry…) jsou pokusy vytvořit mapu cesty ke štěstí. Uvěříš-li, kráčí se ti lépe, bodřeji… a možná i s chvilkovým štěstím.
Můj pocit (iluze?) je finální. Problém si formuluji takhle: Fedore máš dvě šance: 1) Přijmout svůj život jaký byl, anebo 2) dát světlu na konci tunelu jméno a osvojit si ho. To první je poznání nezměnitelného, to druhé je věcí víry, bez níž není naděje.
To jméno zní „všeobjímající láska“. Něco jako metafora na Boha, buddhistickou Dharmu, Omegu Telhiarda de Chardina, Kosmický řád, Absolutno, Numinózum… Vyber si, anebo nech se získat, a uvěř. „Vyber si“ je lepší, protože „zevnitř“. Často se platí utrpením.
Někteří ovšem dostali darem, jiní v rodině, výchovou, vzděláváním, cestováním, meditací, modlitbou, introspekcí… Jak „dostali“ není v důsledcích důležité, důležitá je ta možnost – esence naděje. Mluvím o cestě, a ne o mžicích, přesto, že právě ony jsou podstatné.
Podstatné jsou proto, že lemují cestu – jsou navigací, záchytnými body, stopami, které zrcadlí „já“. To zrcadlení, je-li prodchnuto vírou (nadějí) postupně přerůstá v JÁ, anebo v MY. Poté se ozve člup a hladina se uklidní – „já“, (anebo „JÁ) splyne s „MY“.
Člověka mimoděk napadají archetypální vzory – hrdinové velikých mýtů (monomýtů) . Život však nabízí vzory také z všednodennosti bytí. Například takový Josef Koudelka. Ve svých Denících (Torst, Praha 2021), jako mladík (1970), píše:
„Vole, nauč se francouzsky 1/ počítat, 2/ Jídla a 3/ zvyky – spropitný apod.
Neměj žádný majetek, nic nekupuj, nebuď materialista, měj jen to s čím pracuješ.
Chci ve svým životě aspoň jednou udělat věc tak, že když jdu vod toho, vím, že jsem nebyl víc, že toto byla hranice.“
A následujícího půl století se svého předsevzetí držel a neudělal pouze jednu věc, která překračovala „hranici“. Koudelku jsem ovšem nikdy naživo nepotkal, mnohé podobné však ano. Například bezdomovec před večerkou na Koněvově ulici na pražském Žižkově:
Ptám se ho: „Jak jde život?“. „Na hovno“, odpověděl. „Mám tři vývody. Ještě, že mám to malování.“
Post scriptum:
Všeobjímající (a bezpodmínečná) láska. Dodávám, že sama o sobě nestačí. Ona plus kreativita = síla „slabých“, „moc bezmocných“. Dar, který ti nepatří – rozdávej jej proto až na dřeň. A jelikož skutečnost je to, čemu člověk věří, tato víra je naději v zápasu s nicotou. Anebo s beznadějí. Sekulární člověk, jímž jsem, by řekl: potřebu žít a přežít máme vpečetěnou do DNA, to jenom kulturní evoluce a individuální, či kolektivní rozdíly, dávají této potřebě rozmanité podoby.
Poznámka: Slovenská verze publikována v Deníku SME (29.9.2023), tedy den před parlamentními volbami, kterým je na Slovensku přisuzován (opět) téměř „osudový“ význam.