Česko a Slovensko jsou letos třicet let rozdělené, v čem nejvíce se dnes podle vás obě společnosti liší a v čem jsou naopak stejné?
Záleží na tom, koho se ptáte. Momentálně liberálního demokrata, odkojeného euro-atlantickým civilizačním okruhem; intelektuála, Žida narozeného v čase holocaustu; seniora, manžela, otce a dědečka, člověka krátce po Listopadu 1989 aktivního v politice; bývalého společenského vědce… Z těchto charakteristik si lehce vyčtete mé postoje k dnešním krizím, aktuálním otázkám ducha doby a tak dále. Ušetřím tím slova i klišé. Na Vaši otázku odpovídám: Slovensko je kulturně zaostalejší než Česko, méně ukotvené v euroatlantickém civilizačním prostoru, poznačené krátkou, ale docela temnou historií své státnosti, malostí (v doslovném i přeneseném významu toho slova) a tak dále. Společný máme kus sdílené historie.
A jde-li o transformaci společnosti po rozpadu komunismu?
Pokud jde o klíčové aspekty transformace společnosti, neviděl bych zásadní rozdíly – zrušení vedoucí role Komunistické strany v Ústavě, transformace ekonomiky, pluralizace politické scény… probíhaly v úzké spolupráci Veřejnosti proti násilí a Občanského fóra. Rozdíly byly jinde. Například v tom, že na Slovensku byla masivní koncentrace zbrojního průmyslu, sice nekonkurenceschopného, ale jeho útlumem na středním Slovensku stoupla regionální nezaměstnanost a také nespokojenost lidí a tak dále a tak podobně. Každá sociální tenze byla vodou na mlýn nacionalistickým pohrobkům válečného slovenského státu, nemluvě o tom, že slovenský nacionalismus a autonomismus se probouzel pokaždé, když byla společnost v dramatickém pohybu.
V čem se nejvíce Slovensko změnilo, jinak řečeno, v čem bylo za těch 30 let nejúspěšnější, co ho jako společnost posunulo?
Roky 1990 až 1992, to bylo období rychlých politických a ekonomických reforem, poté – myslím vlády Mikuláše Dzurindy – také období integrace do společenství států EU a NATO. Cením si také stav občanské společnosti na Slovenku. Například konec tak zvaného mečiarizmu v roce 1998 a události po nedávné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky jdou především na její konto.
Pro Čechy je Slovensko často takovou „guilty pleasure“, škodolibá radost, že u vás je to ještě trochu horší. Mečiar, Fico, mafie, smrt novinářů. Česko je v tomto smyslu poněkud tuhé. Je to tím, že máme jako společnost lepší obranné mechanismy nebo že jsme skeptičtí ke všemu a nenecháme se tak snadno nadchnout?
Mečiar byl předvojem radikálního populismu, který dnes bují, kam se podíváte. Nějakou zákonitost bych v tom nehledal – jednoduše „malý dvorek“. Fico a jeho „melody boys“ jenom naskočili do rozjetého vlaku, který prokázal svou „životaschopnost“ v Maďarsku a jinde, USA nevynímaje. Jistě, svou roli sehrály také kulturní stereotypy. Zjednodušeně řečeno: Mečiar a Klaus se „našli“. Dvě mentálně jiné verze téhož mocenského pragmatizmu. A násilí, které vzpomínáte, bylo politické až sekundárně, primárně šlo o špinavé peníze, gangsterství. Máte v České republice sečteny všechny své oběti tohoto typu zločinu?
Nakonec i my máme své populisty, Babiše, Okamuru a mnoho dalších menších. Babiš si nemyslí nic a naplňuje se jen tím, co se hodí podle marketingových cílových skupin. Dělá to Fico jinak?
Babiš je, z mého pohledu, neuvěřitelný žvanil. To Fico měl i období, kdy dokázal hovořit docela artikulovaně. Společné mají to, že jsou pod tlakem podezření spáchání kriminálních deliktů a jde jim o přežití. O Okamurovi, Dankovi a podobných (například o Uhríkovi ze strany Republika) se mi nechce mluvit. Jsou upomínkou na nejhorší časy naší historie. Tady jednoduše dialog není možný – je třeba se postavit a bránit liberální demokracii, anebo, chcete-li, demokracii.
A ještě k tomu politickému marketingu. Politika je primárně hra emocí. Anebo si myslíte, že lidé se před volební urnou rozhodují podle volebních programů politických stran a hnutí?
Marketéři jsou důležitým faktorem úspěchu, ale oni nejsou zadavatelé věcného obsahu kampaní, to dělají političtí lídři. Není-li tomu tak, pak jde o pokryteckou politiku, která se veze na většinovém veřejném mínění a cestu do pekel.
Okamura je takový malý trapný český Pepík, který říká lidem, že to, jak se tu žije, je nejlepší na světě. Kdo se podobá nejvíce Okamurovi na Slovensku a jak se liší tento národovecký typ populismu na Slovensku od toho Okamurova?
Například takový Danko (šéf SNS) většinou netuší, co to vůbec mele. Opakující se refrén o slovenských zájmech na prvním místě je v kontextu, který mu dává, tragický pro Slovensko. To má s Babišem společné. Zásadní rozdíl je v tak zvaném „pragmatismu“ – tady je Danko na základní (anebo „zvláštní“?) škole a nemůže se Babišovi rovnat. To Okamura ví, co chce docela přesně. Oba ke své politice nepotřebují, a také nemají, politickou ideologii a národoveckou kartu používají výsostně účelově. Je to primitivní nacionalismus a s vlastenectvím nemá nic společné. To takový Uhrík (šéf strany Republika) ví přesně, jakou ideologii vyznává. Jímá mě z jeho vizí děs.
Kdo v Česku sleduje předvolební kampaň na Slovensku, děsí se dvou věcí: proruské rétoriky, oslavující Rusko jako zachránce míru; a potom genderové diskuse, zahalené do církevního, katolického hávu s jistým odérem klerofašistické rétoriky a vize světa. Jaký skutečný vliv má katolická církev na Slovensku a jak se liší tento vliv na společnost třeba ve srovnání s Polskem?
Myslím, že ve srovnání s Polskem rozdíl spočívá zatím hlavně v tom, že katolický klérus má v Polsku podstatně víc moci než ten slovenský. Jejich vášeň pro tak zvané kulturní války (liberalizmu, interrupcím, LGBT+ komunitě…) jsou stejné.
A kde se bere obdiv k Putinovi, respektive nadšení pro velké Rusko, které přece i Slováky historicky ničilo?
Bude to zřejmě tím (a teď cituji významného slovenského evolučního biologa Ladislava Kováče), že člověk je mýtotvorná a mýtofilní bytost. Téměř půlka Slováků má v kulturním DNA inklinaci k autoritám a k silné ruce. Mýtus o velikém (nekonečném) a (vojensky) silném Rusku jim konvenuje. Tedy, ten druhý atribut zmíněných mýtů na Ukrajině, jak věřím a doufám, dostal fatálně na frak.
Progresívne Slovensko se najednou stalo spolufavoritem voleb, čím si to vysvětlujete? Jakou vládu by toto hnutí mohlo sestavit?
Je to nováček (nové tváře, nová naděje) na politickém kolbišti. To může také hrát svou roli. V Česku máte podobných zkušeností také dost. Netuším, jak se jim bude dařit vládnutí. Přeji si však, vzhledem k předvolební situaci, aby dostali šanci. A přeji si to velice, ale jinak, než předváděli například v Česku Věci veřejné a podobní.
S kým by se mohlo PS spojit, jaká je reálná možnost demokratické vlády?
Nabízí se spojenectví se stranou SASKA (předtím SAS Richarda Sulíka, jejíž součástí je také Občanská konzervativní strana), což jsou liberálové, s křesťanskými demokraty (KDH), pokud překročí pět procent a obě strany nebudou preferovat kulturní války před skutečnými prioritami, jako je například zahraničně-politická orientace, s Hlasem (pokud skutečně rezignují na svou nedávnou minulost, kdy táhli s Ficem za jeden provaz). Snad se do parlamentu dostane ještě alespoň jedna politická strana, která ví, kde je sever (například Demokrati). Myslím, že to bude o fous.
Znám pár lidí z PS, strany-hnutí, podle mě jsou to všechno lidé bruselského typu, tedy přemýšlející evropsky, jednající koncepčně, věřící v byrokratický systém demokracie.
„Lidé bruselského typu“ a „byrokratický systém demokracie“ mi zní trochu pejorativně. Bez evropských institucí si totiž nevím evropskou spolupráci představit. Také bez institucí, které dbají o demokracii tak zvaně administrativně. Pokud jde o PS je to současná alternativa hlavně pro městský, vzdělanější, mladší, liberálnější… elektorát.
Není to jen bublina pro stejně formované lidi, oslovuje PS i jiné voliče, třeba s nižším vzděláním, stabilně pracující nižší třídu?
Zmínil jsem například křesťanské demokraty. Ti mají elektorát primárně venkovský. Mimochodem, říkám-li „alternativa hlavně pro…“, neříkám současně, že lidé mimo center neinklinují k PS a jejich tvářím, anebo že jsou nevzdělaní a tak podobně. A vůbec, já to „bublinování“ považuji za klišé. Sám žiji v několika „bublinách“ (pracovních, zájmových, hospodských, kavárenských, příbuzenských…) současně a se vztahy a komunikací mezi bublinami nemám žádný problém.
Prezidentka Čaputová před volbami podlehla nátlaku a řekla, že už nebude kandidovat, není to selhání? Neměla právě v této chvíli vytrvat?
Ano, pracovala pod tlakem, ale neselhala. Vnesla do politiky ženskost a lidskost, na kterou strádala. Nešířila kolem sebe negativní emoce, nepotřebovala si zvyšovat popularitu ukazováním na nepřítele. Byla věcná, zásadová, korektní, ale neagresivní. Nebyl to nátlak, proč rezignovala na další volební soutěž o post prezidentky. A není to selhání. Její právo svobodné volby další cesty životem chápu. Je také známo, že jasně řekla, koho si představuje po příštích prezidentských volbách v této pozici. Odevzdala štafetu důstojně.
Zuzana Čaputová se zapsala do slovenských dějin jako pozitivní a nevídaný úkaz. Ivan Korčok nebude horší, bude-li prezident.
Sama prezidentka přece mluvila o výhružkách a nátlaku, kterému se už nechce do budoucna vystavovat… V čem spočívá její výjimečnost a zásluhy? A jak na to naváže, co přidá pan Korčok?
Pamatuji si to především tak, že Zuzana Čaputová mluvila o výhružkách dětem a nejužší rodině. Měla na své rozhodnutí, jak už jsem řekl, lidsky i politicky plné právo. Navíc, své funkční období konala statečně i pod tlakem. A když už o tom mluvíme, jména prezidentů, kteří se svých postů drželi zuby nehty nejsou žádná galerie státníků hodných záznamu do knihy cti.
A pár slov ke Korčokovi: kariérní diplomat, s jasným názorem na civilizační ukotvení Slovenska. Nevisí na pozici a je připraven sloužit. Jeho životopis je dle mého, bez černých skvrn.
Když se dívám po střední Evropě, resp. V4, vidím Orbána, PiS, Babiše, a Fica, to se může docela dobře stát, ale nemusí. Každopádně V4 či Střední Evropa má jasnou tendenci. Je to dáno deziluzí z demokracie po roce 89, že nám ten systém za 30 let nedal to, co jsme chtěli, jak tvrdí kritici. Tedy hlavně dostatečné bohatství všem? Nebo vidíte jiný důvod?
Neznám systém, který dává všem lidem to, co chtějí, a to v horizontu pouhých dvou generací.
Přesto jsou sociální sítě plné tohoto žalu až nenávisti, sebelítosti, demokracie nedala sociální spravedlnost, to zklamání je cítit i na protivládních demonstracích.
Tak po prvé: umíte si podobné protivládní demonstrace představit například v Rusku a jiných nedemokratických režimech? Po druhé: konflikty patří ke společenské dynamice odjakživa. Bezkonfliktní společnost je pouze nesvobodná, anebo mrtvá společnost. A po třetí: umíme definovat podíl cizích zájmů, například ruské FSB a GRU, na vyvolávání těchto demonstrací? Pouštět se v této souvislosti do psychologizování by také šlo, ale pro tento účel snad stačí, co jsem uvedl.
Liberální demokracie selhala, není schopna vnitřní obnovy, je strnulá, její elity arogantní atd. apod. – tato rétorika rezonuje i v bývalé DDR, používá ji Levice i pravicová AfD. Rezonuje to, je to velmi sdílená emoce. Něco se tedy stalo, ty společnosti jsou nějak poraněné. Proč se tak staví zády k demokracii?
Mýlíte se. Připisujete liberální demokracii vlastní předsudky. Trochu si zkuste absolvovat myšlenkový experiment a představte si, že žijete v neliberální demokracii. Možná přijdete k závěru, že se vám tam líbí. V tom případě jsme ideologičtí protivníci. V mém slovníku to ovšem neznamená nepřátelé, pokud nepřekročíme kritickou hranici. To je ovšem na jiný rozhovor.
Nicméně, když už mě tlačíte k „psychologizování“, řeknu to stručně. Frustrace a její průvodní znaky (úzkosti, strachy, deprese) se hojně vyskytují i v blahobytných společnostech. Říká se tomu přenos a projekce osobních a kolektivních traumat. Není nic snadnější než obvinit za vlastní trable „vnější“ moc či aktéry. Trochu polopatisticky: kliničtí psychologové a psychiatři mají narváno, přičemž jejich klientela se grupuje z dobře situovaných rodin a společenských vrstev. Ti chudí na to nemají peníze. Najít smysl života je pro kohokoliv často docela prekérní úkol, existenciální výzva.
Dnes již nebohý psycholog Slavomír Hubálek mluvil o masivně rozšířeném, téměř pandemickém hlupáctví. Jiný můj přítel dokonce považuje hlupáctví za nejnebezpečnější zbraň hromadného ničení. Sociální sítě jsou v tom nevinně. Mimochodem, nemyslím bezcharakternost, nemorálnost a podobné přívlastky. Chci jenom říct, že pro mnoho lidí je například volební urna tak trochu jako náhražka za plivanec do tváře establišmentu.
Zmínil jste Krasteva. Mohl bych přidat desítky jmen velice kvalitních odborníků a myslitelů, kteří kritizují vývoj posledních let. Nejde jenom o sžíravou kritiku, ale také o signalizaci ohrožení a potřebu jejich rozpoznávání a řešení.
A navíc, pokud jde o kritické intelektuály, ti mají „sžíravost“ v popisu práce, nemluvě o tom, že o „zániku Západu“ se píše už hezkou řádku desetiletí. Vidím funkci podobných úvah především jako varování, volání po akci, vytyčování hranic možného, hledání řešení přezrálých společenských problémů, a tak podobně. Bacha ovšem, mluvím o kritických intelektuálech, a ne o žvanilech, fňukalech a jim podobných.
A ještě jednou k zmíněnému hlupáctví. Cituji-li výše názory na jeho infekčnost a nebezpečí, neznamená to, že tady nebudeme žít pospolu všichni se všemi a nepřijmeme-li různorodost jako normální, bůh s námi.
Poznámka: V Časopisu Euro publikováno 25.9.2023. Tato verze je bez redakčních zásahů a vznikla v první polovině září emailovou komunikací.
Záleží na tom, koho se ptáte. Momentálně liberálního demokrata, odkojeného euro-atlantickým civilizačním okruhem; intelektuála, Žida narozeného v čase holocaustu; seniora, manžela, otce a dědečka, člověka krátce po Listopadu 1989 aktivního v politice; bývalého společenského vědce… Z těchto charakteristik si lehce vyčtete mé postoje k dnešním krizím, aktuálním otázkám ducha doby a tak dále. Ušetřím tím slova i klišé. Na Vaši otázku odpovídám: Slovensko je kulturně zaostalejší než Česko, méně ukotvené v euroatlantickém civilizačním prostoru, poznačené krátkou, ale docela temnou historií své státnosti, malostí (v doslovném i přeneseném významu toho slova) a tak dále. Společný máme kus sdílené historie.
A jde-li o transformaci společnosti po rozpadu komunismu?
Pokud jde o klíčové aspekty transformace společnosti, neviděl bych zásadní rozdíly – zrušení vedoucí role Komunistické strany v Ústavě, transformace ekonomiky, pluralizace politické scény… probíhaly v úzké spolupráci Veřejnosti proti násilí a Občanského fóra. Rozdíly byly jinde. Například v tom, že na Slovensku byla masivní koncentrace zbrojního průmyslu, sice nekonkurenceschopného, ale jeho útlumem na středním Slovensku stoupla regionální nezaměstnanost a také nespokojenost lidí a tak dále a tak podobně. Každá sociální tenze byla vodou na mlýn nacionalistickým pohrobkům válečného slovenského státu, nemluvě o tom, že slovenský nacionalismus a autonomismus se probouzel pokaždé, když byla společnost v dramatickém pohybu.
V čem se nejvíce Slovensko změnilo, jinak řečeno, v čem bylo za těch 30 let nejúspěšnější, co ho jako společnost posunulo?
Roky 1990 až 1992, to bylo období rychlých politických a ekonomických reforem, poté – myslím vlády Mikuláše Dzurindy – také období integrace do společenství států EU a NATO. Cením si také stav občanské společnosti na Slovenku. Například konec tak zvaného mečiarizmu v roce 1998 a události po nedávné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky jdou především na její konto.
Pro Čechy je Slovensko často takovou „guilty pleasure“, škodolibá radost, že u vás je to ještě trochu horší. Mečiar, Fico, mafie, smrt novinářů. Česko je v tomto smyslu poněkud tuhé. Je to tím, že máme jako společnost lepší obranné mechanismy nebo že jsme skeptičtí ke všemu a nenecháme se tak snadno nadchnout?
Mečiar byl předvojem radikálního populismu, který dnes bují, kam se podíváte. Nějakou zákonitost bych v tom nehledal – jednoduše „malý dvorek“. Fico a jeho „melody boys“ jenom naskočili do rozjetého vlaku, který prokázal svou „životaschopnost“ v Maďarsku a jinde, USA nevynímaje. Jistě, svou roli sehrály také kulturní stereotypy. Zjednodušeně řečeno: Mečiar a Klaus se „našli“. Dvě mentálně jiné verze téhož mocenského pragmatizmu. A násilí, které vzpomínáte, bylo politické až sekundárně, primárně šlo o špinavé peníze, gangsterství. Máte v České republice sečteny všechny své oběti tohoto typu zločinu?
Nakonec i my máme své populisty, Babiše, Okamuru a mnoho dalších menších. Babiš si nemyslí nic a naplňuje se jen tím, co se hodí podle marketingových cílových skupin. Dělá to Fico jinak?
Babiš je, z mého pohledu, neuvěřitelný žvanil. To Fico měl i období, kdy dokázal hovořit docela artikulovaně. Společné mají to, že jsou pod tlakem podezření spáchání kriminálních deliktů a jde jim o přežití. O Okamurovi, Dankovi a podobných (například o Uhríkovi ze strany Republika) se mi nechce mluvit. Jsou upomínkou na nejhorší časy naší historie. Tady jednoduše dialog není možný – je třeba se postavit a bránit liberální demokracii, anebo, chcete-li, demokracii.
A ještě k tomu politickému marketingu. Politika je primárně hra emocí. Anebo si myslíte, že lidé se před volební urnou rozhodují podle volebních programů politických stran a hnutí?
Marketéři jsou důležitým faktorem úspěchu, ale oni nejsou zadavatelé věcného obsahu kampaní, to dělají političtí lídři. Není-li tomu tak, pak jde o pokryteckou politiku, která se veze na většinovém veřejném mínění a cestu do pekel.
Okamura je takový malý trapný český Pepík, který říká lidem, že to, jak se tu žije, je nejlepší na světě. Kdo se podobá nejvíce Okamurovi na Slovensku a jak se liší tento národovecký typ populismu na Slovensku od toho Okamurova?
Například takový Danko (šéf SNS) většinou netuší, co to vůbec mele. Opakující se refrén o slovenských zájmech na prvním místě je v kontextu, který mu dává, tragický pro Slovensko. To má s Babišem společné. Zásadní rozdíl je v tak zvaném „pragmatismu“ – tady je Danko na základní (anebo „zvláštní“?) škole a nemůže se Babišovi rovnat. To Okamura ví, co chce docela přesně. Oba ke své politice nepotřebují, a také nemají, politickou ideologii a národoveckou kartu používají výsostně účelově. Je to primitivní nacionalismus a s vlastenectvím nemá nic společné. To takový Uhrík (šéf strany Republika) ví přesně, jakou ideologii vyznává. Jímá mě z jeho vizí děs.
Kdo v Česku sleduje předvolební kampaň na Slovensku, děsí se dvou věcí: proruské rétoriky, oslavující Rusko jako zachránce míru; a potom genderové diskuse, zahalené do církevního, katolického hávu s jistým odérem klerofašistické rétoriky a vize světa. Jaký skutečný vliv má katolická církev na Slovensku a jak se liší tento vliv na společnost třeba ve srovnání s Polskem?
Myslím, že ve srovnání s Polskem rozdíl spočívá zatím hlavně v tom, že katolický klérus má v Polsku podstatně víc moci než ten slovenský. Jejich vášeň pro tak zvané kulturní války (liberalizmu, interrupcím, LGBT+ komunitě…) jsou stejné.
A kde se bere obdiv k Putinovi, respektive nadšení pro velké Rusko, které přece i Slováky historicky ničilo?
Bude to zřejmě tím (a teď cituji významného slovenského evolučního biologa Ladislava Kováče), že člověk je mýtotvorná a mýtofilní bytost. Téměř půlka Slováků má v kulturním DNA inklinaci k autoritám a k silné ruce. Mýtus o velikém (nekonečném) a (vojensky) silném Rusku jim konvenuje. Tedy, ten druhý atribut zmíněných mýtů na Ukrajině, jak věřím a doufám, dostal fatálně na frak.
Progresívne Slovensko se najednou stalo spolufavoritem voleb, čím si to vysvětlujete? Jakou vládu by toto hnutí mohlo sestavit?
Je to nováček (nové tváře, nová naděje) na politickém kolbišti. To může také hrát svou roli. V Česku máte podobných zkušeností také dost. Netuším, jak se jim bude dařit vládnutí. Přeji si však, vzhledem k předvolební situaci, aby dostali šanci. A přeji si to velice, ale jinak, než předváděli například v Česku Věci veřejné a podobní.
S kým by se mohlo PS spojit, jaká je reálná možnost demokratické vlády?
Nabízí se spojenectví se stranou SASKA (předtím SAS Richarda Sulíka, jejíž součástí je také Občanská konzervativní strana), což jsou liberálové, s křesťanskými demokraty (KDH), pokud překročí pět procent a obě strany nebudou preferovat kulturní války před skutečnými prioritami, jako je například zahraničně-politická orientace, s Hlasem (pokud skutečně rezignují na svou nedávnou minulost, kdy táhli s Ficem za jeden provaz). Snad se do parlamentu dostane ještě alespoň jedna politická strana, která ví, kde je sever (například Demokrati). Myslím, že to bude o fous.
Znám pár lidí z PS, strany-hnutí, podle mě jsou to všechno lidé bruselského typu, tedy přemýšlející evropsky, jednající koncepčně, věřící v byrokratický systém demokracie.
„Lidé bruselského typu“ a „byrokratický systém demokracie“ mi zní trochu pejorativně. Bez evropských institucí si totiž nevím evropskou spolupráci představit. Také bez institucí, které dbají o demokracii tak zvaně administrativně. Pokud jde o PS je to současná alternativa hlavně pro městský, vzdělanější, mladší, liberálnější… elektorát.
Není to jen bublina pro stejně formované lidi, oslovuje PS i jiné voliče, třeba s nižším vzděláním, stabilně pracující nižší třídu?
Zmínil jsem například křesťanské demokraty. Ti mají elektorát primárně venkovský. Mimochodem, říkám-li „alternativa hlavně pro…“, neříkám současně, že lidé mimo center neinklinují k PS a jejich tvářím, anebo že jsou nevzdělaní a tak podobně. A vůbec, já to „bublinování“ považuji za klišé. Sám žiji v několika „bublinách“ (pracovních, zájmových, hospodských, kavárenských, příbuzenských…) současně a se vztahy a komunikací mezi bublinami nemám žádný problém.
Prezidentka Čaputová před volbami podlehla nátlaku a řekla, že už nebude kandidovat, není to selhání? Neměla právě v této chvíli vytrvat?
Ano, pracovala pod tlakem, ale neselhala. Vnesla do politiky ženskost a lidskost, na kterou strádala. Nešířila kolem sebe negativní emoce, nepotřebovala si zvyšovat popularitu ukazováním na nepřítele. Byla věcná, zásadová, korektní, ale neagresivní. Nebyl to nátlak, proč rezignovala na další volební soutěž o post prezidentky. A není to selhání. Její právo svobodné volby další cesty životem chápu. Je také známo, že jasně řekla, koho si představuje po příštích prezidentských volbách v této pozici. Odevzdala štafetu důstojně.
Zuzana Čaputová se zapsala do slovenských dějin jako pozitivní a nevídaný úkaz. Ivan Korčok nebude horší, bude-li prezident.
Sama prezidentka přece mluvila o výhružkách a nátlaku, kterému se už nechce do budoucna vystavovat… V čem spočívá její výjimečnost a zásluhy? A jak na to naváže, co přidá pan Korčok?
Pamatuji si to především tak, že Zuzana Čaputová mluvila o výhružkách dětem a nejužší rodině. Měla na své rozhodnutí, jak už jsem řekl, lidsky i politicky plné právo. Navíc, své funkční období konala statečně i pod tlakem. A když už o tom mluvíme, jména prezidentů, kteří se svých postů drželi zuby nehty nejsou žádná galerie státníků hodných záznamu do knihy cti.
A pár slov ke Korčokovi: kariérní diplomat, s jasným názorem na civilizační ukotvení Slovenska. Nevisí na pozici a je připraven sloužit. Jeho životopis je dle mého, bez černých skvrn.
Když se dívám po střední Evropě, resp. V4, vidím Orbána, PiS, Babiše, a Fica, to se může docela dobře stát, ale nemusí. Každopádně V4 či Střední Evropa má jasnou tendenci. Je to dáno deziluzí z demokracie po roce 89, že nám ten systém za 30 let nedal to, co jsme chtěli, jak tvrdí kritici. Tedy hlavně dostatečné bohatství všem? Nebo vidíte jiný důvod?
Neznám systém, který dává všem lidem to, co chtějí, a to v horizontu pouhých dvou generací.
Přesto jsou sociální sítě plné tohoto žalu až nenávisti, sebelítosti, demokracie nedala sociální spravedlnost, to zklamání je cítit i na protivládních demonstracích.
Tak po prvé: umíte si podobné protivládní demonstrace představit například v Rusku a jiných nedemokratických režimech? Po druhé: konflikty patří ke společenské dynamice odjakživa. Bezkonfliktní společnost je pouze nesvobodná, anebo mrtvá společnost. A po třetí: umíme definovat podíl cizích zájmů, například ruské FSB a GRU, na vyvolávání těchto demonstrací? Pouštět se v této souvislosti do psychologizování by také šlo, ale pro tento účel snad stačí, co jsem uvedl.
Liberální demokracie selhala, není schopna vnitřní obnovy, je strnulá, její elity arogantní atd. apod. – tato rétorika rezonuje i v bývalé DDR, používá ji Levice i pravicová AfD. Rezonuje to, je to velmi sdílená emoce. Něco se tedy stalo, ty společnosti jsou nějak poraněné. Proč se tak staví zády k demokracii?
Mýlíte se. Připisujete liberální demokracii vlastní předsudky. Trochu si zkuste absolvovat myšlenkový experiment a představte si, že žijete v neliberální demokracii. Možná přijdete k závěru, že se vám tam líbí. V tom případě jsme ideologičtí protivníci. V mém slovníku to ovšem neznamená nepřátelé, pokud nepřekročíme kritickou hranici. To je ovšem na jiný rozhovor.
Nicméně, když už mě tlačíte k „psychologizování“, řeknu to stručně. Frustrace a její průvodní znaky (úzkosti, strachy, deprese) se hojně vyskytují i v blahobytných společnostech. Říká se tomu přenos a projekce osobních a kolektivních traumat. Není nic snadnější než obvinit za vlastní trable „vnější“ moc či aktéry. Trochu polopatisticky: kliničtí psychologové a psychiatři mají narváno, přičemž jejich klientela se grupuje z dobře situovaných rodin a společenských vrstev. Ti chudí na to nemají peníze. Najít smysl života je pro kohokoliv často docela prekérní úkol, existenciální výzva.
Dnes již nebohý psycholog Slavomír Hubálek mluvil o masivně rozšířeném, téměř pandemickém hlupáctví. Jiný můj přítel dokonce považuje hlupáctví za nejnebezpečnější zbraň hromadného ničení. Sociální sítě jsou v tom nevinně. Mimochodem, nemyslím bezcharakternost, nemorálnost a podobné přívlastky. Chci jenom říct, že pro mnoho lidí je například volební urna tak trochu jako náhražka za plivanec do tváře establišmentu.
Zmínil jste Krasteva. Mohl bych přidat desítky jmen velice kvalitních odborníků a myslitelů, kteří kritizují vývoj posledních let. Nejde jenom o sžíravou kritiku, ale také o signalizaci ohrožení a potřebu jejich rozpoznávání a řešení.
A navíc, pokud jde o kritické intelektuály, ti mají „sžíravost“ v popisu práce, nemluvě o tom, že o „zániku Západu“ se píše už hezkou řádku desetiletí. Vidím funkci podobných úvah především jako varování, volání po akci, vytyčování hranic možného, hledání řešení přezrálých společenských problémů, a tak podobně. Bacha ovšem, mluvím o kritických intelektuálech, a ne o žvanilech, fňukalech a jim podobných.
A ještě jednou k zmíněnému hlupáctví. Cituji-li výše názory na jeho infekčnost a nebezpečí, neznamená to, že tady nebudeme žít pospolu všichni se všemi a nepřijmeme-li různorodost jako normální, bůh s námi.
Poznámka: V Časopisu Euro publikováno 25.9.2023. Tato verze je bez redakčních zásahů a vznikla v první polovině září emailovou komunikací.