tvoří psané i mluvené dějiny. Můj vztah k nim je poznačený osobní zkušeností. Naposled jsem, například, dostal pozvání účastnit se pietního shromáždění k uctění památky obětí holokaustu Romů a Sintů v místě bývalého tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu 18.8.2023.
Kdybych pozvání přijal, řekl bych asi toto:
Ano, jde o paměť, a také o memento pro dnešek. Memento v časech, kdy jsme svědky a účastníky další genocidy po ruské invazi na Ukrajinu. Poneseme si její důsledky životy. A ponesou je také, mezigeneračním a transgeneračním přenosem, naše děti i jejich děti. Je naší povinností a odpovědností postavit se tomuto faktu čelem. Události, kterých jsme svědky například v parlamentu České republiky (výroky typu „není to naše válka“), na Slovensku, v Maďarsku, Polsku…, ve veřejném prostoru, je děsivé. Připomínají oběti násilí jejichž jedinou vinou byla (etnická, náboženská…) jinakost.
Post factum vytvářené symboly, legendy, mýty a rituály, kolem tragických epizod našich dějin, postrádají hlubší smysl, nenásleduje-li akce. Akce přímá, jednoznačná, namířena proti elitám, které sbírají body pro vlastní kariéry a profity, proti lidem, kteří vlastní trable projektují do těch nejbezbrannějších, proti trendu, který nás pomalu posouvá k recidivě toho nejhoršího z našich moderních dějin.
Otázka otázek zní: Co já, konkrétní občan, můžu? Co já s tím mám? Odpověď je prostá: Dělej cokoliv, jenom nebuď pasivní. Cokoliv! Nečekej, že to někdo udělá za tebe. Hlavně však neprojektuj vlastní frustrace, omyly, pochybení do jiných, obzvláště ne do těch nejslabších. Nečekej, že to politici udělají za tebe. Ti, čest výjimkám, většinou myslí na sebe, na svou moc, na své kariéry a peníze.
Vlastně i ty pietní rituály, které se odehrávají ve světle kamer, jsou pro mnohé z nich čirým pokrytectvím. Smysluplná akce se rodí v terénu, při konkrétních aktech blízkosti, laskavosti, soucítění, na ulicích měst, pracovištích, ve školách... tam kde žijeme své všední životy. A nic se nestarej o to, že tam nebudeš v davu. Naopak, davy jsou nekritické, hysterické, agresivní papiňáky s přetlakem negativních emocí. Vzývají krysaře, kteří tě povedou do propasti, ze které není návratu. Buď občanem mezi občany.
Putinové (další jména jsou nasnadě) v nás a kolem nás jsou také pouhá projekce – projekce potřeby zbavit se odpovědnosti. Projekce do našeho stínu. Projekce negativního hrdiny, který „to zařídí“. Je to druhá tvář monomýtu. Tvář zla v krystalické podobě. Terapie vzpourou je jediná možná. Prvním a klíčovým cílem je zbavit se „putina“ v nás. Ten skutečný už je pak jenom otázkou času a, žel, i obětí, které položíme na oltář vlastní důstojnosti a důstojnosti blízkých a bližních. Je to běh na celý život – tvůj, tvých dětí, jejich dětí… Běh bez konce.
Poznámka: Slovenská verze textu uveřejněna v deníku SME (18.8.2023)
Ano, jde o paměť, a také o memento pro dnešek. Memento v časech, kdy jsme svědky a účastníky další genocidy po ruské invazi na Ukrajinu. Poneseme si její důsledky životy. A ponesou je také, mezigeneračním a transgeneračním přenosem, naše děti i jejich děti. Je naší povinností a odpovědností postavit se tomuto faktu čelem. Události, kterých jsme svědky například v parlamentu České republiky (výroky typu „není to naše válka“), na Slovensku, v Maďarsku, Polsku…, ve veřejném prostoru, je děsivé. Připomínají oběti násilí jejichž jedinou vinou byla (etnická, náboženská…) jinakost.
Post factum vytvářené symboly, legendy, mýty a rituály, kolem tragických epizod našich dějin, postrádají hlubší smysl, nenásleduje-li akce. Akce přímá, jednoznačná, namířena proti elitám, které sbírají body pro vlastní kariéry a profity, proti lidem, kteří vlastní trable projektují do těch nejbezbrannějších, proti trendu, který nás pomalu posouvá k recidivě toho nejhoršího z našich moderních dějin.
Otázka otázek zní: Co já, konkrétní občan, můžu? Co já s tím mám? Odpověď je prostá: Dělej cokoliv, jenom nebuď pasivní. Cokoliv! Nečekej, že to někdo udělá za tebe. Hlavně však neprojektuj vlastní frustrace, omyly, pochybení do jiných, obzvláště ne do těch nejslabších. Nečekej, že to politici udělají za tebe. Ti, čest výjimkám, většinou myslí na sebe, na svou moc, na své kariéry a peníze.
Vlastně i ty pietní rituály, které se odehrávají ve světle kamer, jsou pro mnohé z nich čirým pokrytectvím. Smysluplná akce se rodí v terénu, při konkrétních aktech blízkosti, laskavosti, soucítění, na ulicích měst, pracovištích, ve školách... tam kde žijeme své všední životy. A nic se nestarej o to, že tam nebudeš v davu. Naopak, davy jsou nekritické, hysterické, agresivní papiňáky s přetlakem negativních emocí. Vzývají krysaře, kteří tě povedou do propasti, ze které není návratu. Buď občanem mezi občany.
Putinové (další jména jsou nasnadě) v nás a kolem nás jsou také pouhá projekce – projekce potřeby zbavit se odpovědnosti. Projekce do našeho stínu. Projekce negativního hrdiny, který „to zařídí“. Je to druhá tvář monomýtu. Tvář zla v krystalické podobě. Terapie vzpourou je jediná možná. Prvním a klíčovým cílem je zbavit se „putina“ v nás. Ten skutečný už je pak jenom otázkou času a, žel, i obětí, které položíme na oltář vlastní důstojnosti a důstojnosti blízkých a bližních. Je to běh na celý život – tvůj, tvých dětí, jejich dětí… Běh bez konce.
Poznámka: Slovenská verze textu uveřejněna v deníku SME (18.8.2023)