Příběh tábora pro Romy a Sinty v Letech vstoupil do veřejné diskuse v první polovině devadesátých let. Zasloužili se o to především Markus Pape (původně novinář), Paul Polansky (v čase, kdy jsme se seznámili, genealog), Luboš Zubák, který překládal Paulovi jeho rozhovory s přeživšími Romy, a Čeněk Růžička, který věnoval desítky let zápasu o důstojné místo památky na genocidu Romů a Sintů. Paul až do smrti pomáhal romským uprchlíkům v Kosovu a je autorem dvou zásadních knih o holocaustu Romů v Česku – Tíživé mlčení (1998) a Bouře (1999). Markus napsal úvodní faktografickou publikaci o tomto táboře (A nikdo vám nebude věřit, 1997). Všechny vyšli v mém, už neexistujícím, nakladatelství G plus G.

V prvních letech jsem chodil na pietní akty k památníku do Letů u Písku pravidelně. Byli skromné, účastnili se jich také přeživší a jejich potomci, měli neformální atmosféru. Letos jsem se rozhodl obnovit zvyk. Byla ohlášena účast pana prezidenta Petra Pavla, což je po Václavu Havlovi první prezident, kterého si vážím. Také jsem cítil potřebu dostat do programu větu – dvě o Natálce, která se bez své zásluhy stala po čtrnácti letech opět diskutovaným tématem v médiích. Ty dvě věty měli znít: „Ta rodina potřebuje především pomoc, potřebuje se zbavit úzkosti a strachu, potřebuje se vyrovnat s hlubokým traumatem. Celá ta léta na ně stát kašlal, a přitom bylo zcela zjevné, že se brodí v problémech, a navíc, že jednoho dne budou pachatelé propuštěni z basy. Zmatečné a skandalózní novinářské komentáře jim nepomůžou, naopak.

Vyrazili jsme tedy s kamarádem, psychoterapeutem Petrem Pöthem, který po žhářském útoku na Natálčinu rodinu ve Vítkově jako první nabídl rychlou pomoc a léta ji také rodině dobrovolně a zdarma poskytoval. Popletl jsem si ovšem hodinu začátku pietního aktu. Přišli jsme na místo konání o dvě hodiny dříve. Na místě bylo živo – instalovali se kamery, reproduktory, pobíhali organizátoři, upravovalo se místo pro hosty, tribuna, stánky… Odchytili jsme hlavní organizátorku – skvělou ženu, ředitelku Muzea romské kultury Janu Horváthovou. Začal jsem: „Jenom jednu dvě větičky.“ Spustila: „Ani jedinou! Není prostor! Máme dvanáct řečníků a měsíc to připravujeme.“ Pokračoval jsem: „Nechci mluvit, chci jenom zmínku o Natálce, je to symbol, který s dnešní událostí souvisí.“ Po delším přemlouvání vytočila Mirka Bžocha, jednoho z řečníků, a dala nám telefon. Řekl jsem mu: „Mirku, jde o to, že ta rodina cítí strach a úzkost. Stačí zmínka, že si pamatujeme a není nám to jedno.“ Mám to tam, řekl Mirek. Petr poslal SMS-ku podobného znění, Kláře Laurenčíkové, která měla také promluvit na tribuně, a slíbila, že Natálku připomene.

Poté jsme vyrazili na hřbitov do Mirovic. Petr tam byl poprvé a vzalo ho, když se podíval na náhrobní desky, která tam byly nainstalovány, po letitém úsilí Čeňka Růžičky. Mnohé z těch děti přežily rok – dva. Rok – dva v koncentráku. Z hřbitova jsme zašli do místní hospody. Štamgasti seděli na terase, zpíval Gott, bylo družně. Jeden z nich nám přinesl uzené s chlebem a řekl: „Když vydržíte, za chvíli bude ovarová polévka.“ Poděkovali jsme a on řekl: „Neděkujte, jsem rád, že jsem na svobodě.“ Nepátrali jsme, co tím myslí, sedli do auta.

Do Prahy jsme přišli na pravé poledne. U památníku právě začala oficiální pieta. Podobná té, která se každoročně koná v místě mého narození – tábora pro evropské Židy v Terezíně.

Symboly a rituály jsou důležitá součást formování kolektivní paměti. Ta moje individuální je vyformována traumou holocaustu dostatečně.

Post scriptum
Je pondělí patnáctého května brzy ráno. Z druhé ruky se dovídám, že na oficiálním aktu v Letech u Písku promluvil o Natálčině kauze prezident Pavel, šéf senátu Vystrčil i další. Dává se dohromady malá parta dobrých lidí, kteří domýšlejí konkrétní pomoc. Synchronicita? A není to jedno? Vedle běžného žvatlání o tom, jak se vypořádat s velikými problémy současného světa, existují malé krůčky a konkrétní akce s nejistým koncem. Pocit, že člověk může být jejich, byť anonymní a nepatrnou, součástí je důležitý.

Poznámka:
Děkuji Mileně Tučné, která mě jako první informovala o podmíněném propuštění dvou žhářů z Vítkova, Magdaléně Pospíchalové, která přišla s nápadem shánět pro Natálku konkrétní pomoc. Děkuji také Zbyňkovi Petráčkovi, který v Lidovkách včas upozornil na podstatu problému, která zní: Čtrnáct let jsme si nevšimli hrůzné trápení Natálky a její rodiny. A nevšímali bychom si ho dál, kdyby nedošlo k podmíněnému propuštění dvou ze žhářů, což jest přeci pro média bomba, žejo? (zde: https://www.lidovky.cz/nazory/natalie-s-osud-soud-pachatele-podminecne-propusteni-nazor-zbynek-petracek.A230512_183921_ln_nazory_atv?zdroj=LN_top).

A ještě fotografie, kterou nafotil Petr na hřbitově v Mirovicích

null