Robert Malecký: Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo to před třemi lety poté, co se slovenskou prezidentkou stala Zuzana Čaputová a následující volby přinesly porážku Smeru a naději na změnu. Já jsem tehdy použil sportovní přirovnání, kterému vy jste se trochu bránil, že Slováci vedou nad Čechy dva nula. Pro mě trochu překvapivě jste dával kredit Igoru Matovičovi a vkládal do něho jisté naděje.
Jak ta situace vypadá nyní?
Fedor Gál: Vyhrává Česko. Já jsem Matovičovi dával kredit proto, že do politického kolbiště vstupoval v čele protikorupční partaje. A korupce tehdy na Slovensku skutečně byla velikánský problém a Matovič představoval obrovskou naději. Moje zklamání je ve třech věcech. On šel do kampaně zvláštním způsobem a místo programu se prezentoval anketou. Já samozřejmě nejsem proti dialogu, ale toto mi přišlo hodně laciné. Druhá věc: v té kampani mu velice pomohlo, když natočil video v Cannes u vily někdejšího ministra financí a dopravy za Smer Jána Počiatka a slíbil, že se tento podle něho slovenský majetek vrátí slovenskému lidu. Nezařídil nic. A třetí věc: během výkonu funkce vykonal několik skutečných konin – Sputnik z Ruska, neurčitá zahraniční vyjádření a podobně. Udělal si svou hlavní agendu ze sociálních sítí. Nejlepší vláda je, jak známo, taková, o které lidi příliš nevědí, znamená to, že nemají problém. A Matovič ventiloval úplně všechno, i zevnitř koalice. A tu to pomalu rozleptalo.
Čili po relativně krátkém období vzmachu je teď slovenská realita taková, že koalice neexistuje, budou předčasné volby a nejvíc preferencí mají právě ty strany a právě ti lidé, kteří měli být poraženi kvůli svému korupčnímu chování. Tehdejší naděje se nenaplnila.
R.M.: Trochu se nabízí srovnání s Andrejem Babišem…
F.G.: Je evidentní, že Babiš masivně prohrál volby, i to, čím je prohrál. A v tom se podobá Matovičovi – celé jeho vládnutí provázelo permanentní ukazování prstem na nepřítele. Nezáleželo mu vůbec na tom, jaké používal argumenty, a velice často lhal. Srovnávání jeho výroků s fakty vycházelo většinou v jeho neprospěch. A byla jen otázka času, než si jeho lidé uvědomí, že je mimo mísu. A ten čas vypršel.
Co mě den po volbách zarazilo, byl ten výtrysk pozitivních emocí. Jako by vítězství Petra Pavla bylo mana z nebe a teď nastane ráj na zemi. Já ze svého krátkého politického působení vím, jaká je životnost takových emocí. Rychle se to obrátí a Pavel se stane člověkem, do kterého se bude strefovat kdekdo. Ta antisystémová skupina voličů je v Česku masivní.
R.M.: Pokud o SPD mluvíme jako o komerčních fašistech, jak zařadit tu skupinu, která na Václavské náměstí svolala desetitisícové demonstrace?
F.G.: Musí se projevovat ještě fašističtěji, aby se „uplacírovala“ a odlišila od svého konkurenta, kterým SPD je. Když si v hlavě uděláte jednoduchý experiment, tak je tam jasně viditelná korelace mezi tím, jaký měl tento typ radikálů postoj k očkování, k ruské agresi, ale i k tomu, jaký je rozpor mezi politikou a běžným životem. Oni posouvají tyto hranice úplně do absurdna.
R.M.: Jaký je ten společný základ, na kterém se sjednocují?
F.G.: Našli si vysvětlení a prostor, které je blízké jejich mentalitě. Zatímco pro liberální a demokratické strany je typické, že mají mnoho proudů, jsou to víceméně strany pro vůdccovské individuality, zde se očekává jednotný postoj. Snadno se sjednocují, mají to ve své DNA. To, co je Slovensku a Česku společné, a na Slovensku je tento problém ještě vyhrocenější, je absence normálních, standardních politiků.
R.M.: Zejména první, ale částečně i druhé kolo volby českého prezidenta ukázalo na zvláštní jev, kdy Andreje Babiše volili lidé v chudších, zapomenutých regionech. Mediálně to bylo pokryto onou zkratkou, že „Chanov volí Babiše“. Čím si to vysvětlujete?
F.G.: To je ale přece civilizační fenomén. Multimiliardář Trump zvítězil ve Spojených státech díky prekariátu. Díky lidem z periferie, chudým, nezaměstnaným, z odloučených oblastí. Stalo se to Babišovi, těžil z toho na Slovensku Mečiar i Fico. Je zvláštní paradox dnešní doby, že lidé, kteří jsou na tom nejhůř, odevzdávají svou důvěru lidem, kteří jsou prachatí, žijí v luxusu a nikdy nezažili na vlastní kůži to, co oni zažívají každý den. Žijí ve falešné naději, že je tito lidé vytáhnou z chudoby.
R.M.: Falešné vzory?
F.G.: Ano, ale když říkáte falešný vzor, já v tom cítím klišé. Mám pocit, že za tyto představy můžeme my, kteří si říkáme, že patříme mezi elity. My jsme ti, kteří v sobě nenašli sílu, abychom fungovali v těch regionech. Máme otevřený přístup do médií, ale pro tyto lidi jsme nenašli ten správný slovník, jazyk, jak s nimi mluvit. My jsme ti, kdo jsme jim svým chováním vsugerovali, že na ně kašleme.
R.M.: Zvolený prezident Petr Pavel říká, že právě na lidi z vyloučených oblastí se chce zaměřit a jezdit za nimi. Trošku mi to připomíná „Zapomenuté Slovensko“, což byla kampaň před volbami v roce 2020, kdy umělci a další lidé jezdili právě do vyloučených oblastí. Výsledkem mimo jiné bylo, že ve volbách potom oslabili Kotlebovci. Je taková podobná kampaň cesta i pro Česko?
F.G.: Zapomenuté Slovensko mimo jiné dělal Andrej Bán, jeden z mála slovenských novinářů, který když se něco stane, tak je na místě. Když se provalí nějaký průšvih na východním Slovensku, je tam. Žije s těm lidmi, jí s nimi, spí s nimi. A když napíše článek, je to text se znalostí věci, a ne z nějaké slonovinové věže. Ale takových lidí je málo, kteří by chodili i třeba mezi Kotlebovce. A nemyslím si, že takovými kampaňovitými akcemi, které začínají a končí, by se změnila atmosféra ve společnosti. Neexistuje jednoduché ani krátkodobé řešení. Na východním Slovensku vidíme, jak se postupně vyprazdňuje. Mladí lidé tam nechtějí žít, a tak odcházejí. Přijedete na vesnici, dvě třetiny baráků jsou prázdné, ve třetině žijí staří lidé.
R.M.: Vy jste s kolegou Janem Urbanem přijeli do Ústí nad Labem představit svou knihu Mýty v nás a kolem nás, kterou jste psali od března 2021 do března 2022, tedy za pandemie covidu, kterou vystřídalo válečné šílenství po nevyprovokovaném vpádu Ruska na Ukrajinu. Tvrdíte, že centrálním motivem našich úvah jsou národní mýty, protože na jejich pozadí se odehrávají dramata lidství a lidskosti odnepaměti. Který národní mýtus podle vás nejvíc ovlivňuje naši přítomnost?
F.G.: Mýtus o Velkém Rusku. Některé mýty mají zvláštní vražednou vlastnost, že se mění na skutečnost, a ta skutečnost je krvavá. Na Slovensku je zase velice aktuální mýtus o tisíciletém utrpení slovenského národa – ten mýtus sám se datuje ještě dříve, než nějaký slovenský národ vůbec existoval. Generuje to pocit ublíženectví, který můžeme dobře sledovat.
R.M.: S národními mýty velice obratně pracuje i maďarský premiér Viktor Orbán…
F.G.: Ano, to je mýtus o Velkém Maďarsku, který Orbán zneužívá a živí velice zhusta a sofistikovaně. Orbán je narozdíl od Babiše nebo Matoviče vzdělaný a inteligentní chlap. On svou politickou vůli skutečně projevuje přes umění vládnout, zatímco Babiš a Matovič jsou primitivové.
(Rozhovor s Robertem Maleckým pro www.hlidacípes.cz, 3.2.2023)
Fedor Gál: Vyhrává Česko. Já jsem Matovičovi dával kredit proto, že do politického kolbiště vstupoval v čele protikorupční partaje. A korupce tehdy na Slovensku skutečně byla velikánský problém a Matovič představoval obrovskou naději. Moje zklamání je ve třech věcech. On šel do kampaně zvláštním způsobem a místo programu se prezentoval anketou. Já samozřejmě nejsem proti dialogu, ale toto mi přišlo hodně laciné. Druhá věc: v té kampani mu velice pomohlo, když natočil video v Cannes u vily někdejšího ministra financí a dopravy za Smer Jána Počiatka a slíbil, že se tento podle něho slovenský majetek vrátí slovenskému lidu. Nezařídil nic. A třetí věc: během výkonu funkce vykonal několik skutečných konin – Sputnik z Ruska, neurčitá zahraniční vyjádření a podobně. Udělal si svou hlavní agendu ze sociálních sítí. Nejlepší vláda je, jak známo, taková, o které lidi příliš nevědí, znamená to, že nemají problém. A Matovič ventiloval úplně všechno, i zevnitř koalice. A tu to pomalu rozleptalo.
Čili po relativně krátkém období vzmachu je teď slovenská realita taková, že koalice neexistuje, budou předčasné volby a nejvíc preferencí mají právě ty strany a právě ti lidé, kteří měli být poraženi kvůli svému korupčnímu chování. Tehdejší naděje se nenaplnila.
R.M.: Trochu se nabízí srovnání s Andrejem Babišem…
F.G.: Je evidentní, že Babiš masivně prohrál volby, i to, čím je prohrál. A v tom se podobá Matovičovi – celé jeho vládnutí provázelo permanentní ukazování prstem na nepřítele. Nezáleželo mu vůbec na tom, jaké používal argumenty, a velice často lhal. Srovnávání jeho výroků s fakty vycházelo většinou v jeho neprospěch. A byla jen otázka času, než si jeho lidé uvědomí, že je mimo mísu. A ten čas vypršel.
Co mě den po volbách zarazilo, byl ten výtrysk pozitivních emocí. Jako by vítězství Petra Pavla bylo mana z nebe a teď nastane ráj na zemi. Já ze svého krátkého politického působení vím, jaká je životnost takových emocí. Rychle se to obrátí a Pavel se stane člověkem, do kterého se bude strefovat kdekdo. Ta antisystémová skupina voličů je v Česku masivní.
R.M.: Pokud o SPD mluvíme jako o komerčních fašistech, jak zařadit tu skupinu, která na Václavské náměstí svolala desetitisícové demonstrace?
F.G.: Musí se projevovat ještě fašističtěji, aby se „uplacírovala“ a odlišila od svého konkurenta, kterým SPD je. Když si v hlavě uděláte jednoduchý experiment, tak je tam jasně viditelná korelace mezi tím, jaký měl tento typ radikálů postoj k očkování, k ruské agresi, ale i k tomu, jaký je rozpor mezi politikou a běžným životem. Oni posouvají tyto hranice úplně do absurdna.
R.M.: Jaký je ten společný základ, na kterém se sjednocují?
F.G.: Našli si vysvětlení a prostor, které je blízké jejich mentalitě. Zatímco pro liberální a demokratické strany je typické, že mají mnoho proudů, jsou to víceméně strany pro vůdccovské individuality, zde se očekává jednotný postoj. Snadno se sjednocují, mají to ve své DNA. To, co je Slovensku a Česku společné, a na Slovensku je tento problém ještě vyhrocenější, je absence normálních, standardních politiků.
R.M.: Zejména první, ale částečně i druhé kolo volby českého prezidenta ukázalo na zvláštní jev, kdy Andreje Babiše volili lidé v chudších, zapomenutých regionech. Mediálně to bylo pokryto onou zkratkou, že „Chanov volí Babiše“. Čím si to vysvětlujete?
F.G.: To je ale přece civilizační fenomén. Multimiliardář Trump zvítězil ve Spojených státech díky prekariátu. Díky lidem z periferie, chudým, nezaměstnaným, z odloučených oblastí. Stalo se to Babišovi, těžil z toho na Slovensku Mečiar i Fico. Je zvláštní paradox dnešní doby, že lidé, kteří jsou na tom nejhůř, odevzdávají svou důvěru lidem, kteří jsou prachatí, žijí v luxusu a nikdy nezažili na vlastní kůži to, co oni zažívají každý den. Žijí ve falešné naději, že je tito lidé vytáhnou z chudoby.
R.M.: Falešné vzory?
F.G.: Ano, ale když říkáte falešný vzor, já v tom cítím klišé. Mám pocit, že za tyto představy můžeme my, kteří si říkáme, že patříme mezi elity. My jsme ti, kteří v sobě nenašli sílu, abychom fungovali v těch regionech. Máme otevřený přístup do médií, ale pro tyto lidi jsme nenašli ten správný slovník, jazyk, jak s nimi mluvit. My jsme ti, kdo jsme jim svým chováním vsugerovali, že na ně kašleme.
R.M.: Zvolený prezident Petr Pavel říká, že právě na lidi z vyloučených oblastí se chce zaměřit a jezdit za nimi. Trošku mi to připomíná „Zapomenuté Slovensko“, což byla kampaň před volbami v roce 2020, kdy umělci a další lidé jezdili právě do vyloučených oblastí. Výsledkem mimo jiné bylo, že ve volbách potom oslabili Kotlebovci. Je taková podobná kampaň cesta i pro Česko?
F.G.: Zapomenuté Slovensko mimo jiné dělal Andrej Bán, jeden z mála slovenských novinářů, který když se něco stane, tak je na místě. Když se provalí nějaký průšvih na východním Slovensku, je tam. Žije s těm lidmi, jí s nimi, spí s nimi. A když napíše článek, je to text se znalostí věci, a ne z nějaké slonovinové věže. Ale takových lidí je málo, kteří by chodili i třeba mezi Kotlebovce. A nemyslím si, že takovými kampaňovitými akcemi, které začínají a končí, by se změnila atmosféra ve společnosti. Neexistuje jednoduché ani krátkodobé řešení. Na východním Slovensku vidíme, jak se postupně vyprazdňuje. Mladí lidé tam nechtějí žít, a tak odcházejí. Přijedete na vesnici, dvě třetiny baráků jsou prázdné, ve třetině žijí staří lidé.
R.M.: Vy jste s kolegou Janem Urbanem přijeli do Ústí nad Labem představit svou knihu Mýty v nás a kolem nás, kterou jste psali od března 2021 do března 2022, tedy za pandemie covidu, kterou vystřídalo válečné šílenství po nevyprovokovaném vpádu Ruska na Ukrajinu. Tvrdíte, že centrálním motivem našich úvah jsou národní mýty, protože na jejich pozadí se odehrávají dramata lidství a lidskosti odnepaměti. Který národní mýtus podle vás nejvíc ovlivňuje naši přítomnost?
F.G.: Mýtus o Velkém Rusku. Některé mýty mají zvláštní vražednou vlastnost, že se mění na skutečnost, a ta skutečnost je krvavá. Na Slovensku je zase velice aktuální mýtus o tisíciletém utrpení slovenského národa – ten mýtus sám se datuje ještě dříve, než nějaký slovenský národ vůbec existoval. Generuje to pocit ublíženectví, který můžeme dobře sledovat.
R.M.: S národními mýty velice obratně pracuje i maďarský premiér Viktor Orbán…
F.G.: Ano, to je mýtus o Velkém Maďarsku, který Orbán zneužívá a živí velice zhusta a sofistikovaně. Orbán je narozdíl od Babiše nebo Matoviče vzdělaný a inteligentní chlap. On svou politickou vůli skutečně projevuje přes umění vládnout, zatímco Babiš a Matovič jsou primitivové.
(Rozhovor s Robertem Maleckým pro www.hlidacípes.cz, 3.2.2023)