Je mi osmasedmdesát let a chystám se na druhý břeh. Netuším, co tam je, pravděpodobně nic. Tuším ovšem, odkud budu odcházet – ze světa, ve kterém se opět láme duch doby. Říkám – opět, protože živá paměť nepustí. Generace našich rodičů a prarodičů zažila kratičké vzestupy a dlouhé pády „velikých“ dějin na vlastní kůži. Monarchie, říše, impéria, státy a jejich různá uskupení, se jim měnila pod zadkem, aniž jej museli zvednout. A zvedli-li je, tak s malými baťohy na zádech, protože do deportací, emigrací, za ostnaté dráty více neměli povoleno, anebo neunesli. Nad hlavami jim pokaždé vlály velice podobné zástavy – ty národní. A poslouchali velice podobná hesla – o půdě a krvi, o historické nespravedlnosti, o vnějším a vnitřním nepříteli, o deliktech „těch druhých“.

V uplynulých dnech jsem vyrazil k prezidentským volbám. Měl jsem si vybrat z plejády kandidátů, mezi kterými byli tři favorité a několik statistů. Z těch tří byli dva zrcadlem právě onoho „ducha doby“, který jsem zmínil na začátku. Vůle lidu! Jeden bývalý komunista bez pokory a jeden, který našel sílu říct pardon. Oba podepsali svého času smlouvu s ďáblem, ale jenom jeden svůj podpis vzal zpět svým následným životem. Pro oba razili cestu do finále jejich volebního klání marketéři, ale jenom jeden z nich se zdržel lhaní, manipulací, negativních emocí. A oba šli za svým cílem v časech, kdy se rozhodovalo o globálních tématech války a míru, liberální demokracie a jejich neliberálních mutací na sudu se střelným prachem.

Nejbližších čtrnáct dnů budou voliči rozhodovat mezi Pavlem a Babišem. Poté nás bude čekat pět let prezidentování jednoho z nich. Po zkušenostech s Václavem Klausem a Milošem Zemanem se cítím jako v trní. Vím, že se rozhoduje o pozici povýtce symbolické, ale vždyť je to právě tato symbolika, ze které se rodí budoucí legendy, mýty a rituály. Jejich rukama budou při různých příležitostech kladeny věnce, udělována vyznamenání, reprezentována moje země na globálním teritoriu. Už se nechci stydět. Chci tam vidět člověka, který se umí rozhodovat, aniž by myslel na oblíbenost, imunitu, profity… Člověka, který neuráží oponenty a udrží své ego na uzdě. Člověka, který nepotřebuje, aby ho po ránu dopovali imidžmejkři. Udělám to v dobré víře. Víře, protože ta dává naději.