Třiašedesát let po válce jsem se dověděl, že mě moje máma po návratu z koncentráku, nechala pokřtít u ľupčianskeho evangelického faráře. Jmenoval se Bázlik a tuto službu naší rodině poskytl už před deportacemi. Tehdy udělal evangelíky z táty, mámy a bratra Egona. Šlo o záchranu před deportacemi. O co však šlo mé mámě po válce? Vnímal jsem ji totiž celý život jako sekulární židovku. Nemám jiné vysvětlení, než její strach před antisemitizmem, před možností, že válkou nic neskončilo.

Vraťme se však do časů, kdy vše začínalo. Na Slovensku byli přijaty rasové zákony, oficiální politika a média vytvářely atmosféru, ve které rezonovalo „Slovensko Slovákům!“, „Za Boha a za národ!“ „Zbav se svého Žida!“... Rozpadala se stará „smíšená“ přátelství, lidé „dobrého původu“ si začali brousit zuby na majetky svých sousedů, muži přicházeli o práci, ženy o právo nakupovat v obchodech pro „čistokrevné“, děti o právo hrát si a chodit do školy s ostatními. Unikat a utíkat se dalo do sebe, do zahraničí, na onen svět, do hor, do iluzí, k Bohu. Náš strejda šel do hor, teta do Anglie, Denisin táta na onen svět. Kam asi unikal a utíkal můj táta? A kam nedávno vdaná máma? Kam se dalo unikat a utíkat v Ľupči, kde si lidi viděli do talířů a kde jste potřebovali papír na vycestování do nedalekého okresního města? S odstupem mnoha let se dá spekulovat o čemkoliv. Já dnes spíše přemýšlím o utíkání a unikání jako potencionalitě mé rodiny, mých dětí, mých bližních.

Před slovenským antisemitizmem a nacionalizmem jsem odešel z Bratislavy a Slovenska do Čech a Prahy. Zdá se mi, že čím více lidí a pestřejší je jejich skladba, tím jistější je existence. Říkám si také, že v liberální demokracii je těžko představitelné, aby atmosféru standardního soužití nahradila etnická a národní nevraživost přerůstající do násilí. Nemysleli si však přesně totéž naši rodiče a prarodiče v polovině třicátých let? A kdyby přišlo na lámání chleba, budu schopen v svých třiašedesáti sbalit do kufru nějaké šatstvo, oblíbenou knihu, léky, disponibilní hotovost a vyrazit? A kam? Obecně nejjednodušší je zřejmě unikat k iluzím. Říkat si: „To už se nemůže stát!“, „To snad lidé nedopustí!“, „Snad si rozpomenou, co jsem v životě udělal, a dají pokoj!“, „Určitě je zastaví můj věk a bílé vlasy!“... Jenom ty děti a vnuci, aby to stihli. Přesně tenhle typ unikání však stál za „disciplinovaným“ nastupováním evropských židů do vagónů směr Terezín, Osvětim, Sachsenhausen... Čili do hor, což jest jenom metafora na aktivní odpor. Už ani nevím, kde jsem to četl a kdo to řekl: „Kdo chce mír, musí být připraven na válku!“