Opravdu někdy stačí, aby charismatický vůdce zatlačil na spodní pudy, nahodilá událost uvolnila stavidla, dobře zacílená fáma trefila do černého, společenské podmínky umožnili eskalaci,…a (někteří) lidé sáhnou na životy, majetek i důstojnost svých bližních. Bez zaváhání. Stačí, aby jich bylo více, než je kritická hranice. A aby měli pocit, že jsou beztrestní. Virus zasazený do živné půdy spustí epidemii.
Několik židovských rodin z naší vesnice se ve 40-tych letech minulého století měsíce ukrývalo v lesích. Pak si pro ně přišli Němci. Za udáním byl prý zájem o obchod se smíšeným tovarem rodiny Elbertových. Opravdu si nejsem jist, jestli o holocaustu rozhodoval především antisemitizmus, anebo především obyčejná chamtivost sousedů, krajanů, rodáků. Virus se jmenoval mistr propagandy Šaňo Mach, který vyhlásil: „Neničte židovský majetek, bude váš!“. Dobová media – nositelé viru – válečného Slovenského státu ovšem psala o „ochraně státu a zájmů národa“.
Přešlo půl století, a na přelomu let 1990 a 1991 jsem zažil (některé) krajany opět v akci. I teď se mluvilo o ochraně státu a národních zájmech. Mobilizaci veřejnosti provázely stejné symboly a hesla. A stejný rozpad státu. Virus tentokrát zasadili lidé jako Ján Slota a Vladimír Mečiar. A opět byl šířen médii. Před nacionální sociální epidemií jsem odešel žít do Čech.
Jenomže svět je jenom jeden. Vironosičů je i v Čechách dost. Protiromských, protiněmeckých, protiunijních, protireformních, protiamerických… Jenom epidemie se zatím nešíří a já se ptám sám sebe: Kolik chybí ke kritické hranici?
Slavenka Drakulič ve své knize Ani mouše by neublížili (Praha 2006) popisuje eskalaci násilí na pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie. Mluví o znásilňování, vraždění, drancování, kradení…soused sousedovi, krajan krajanovi. Na počátku byli také jenom charismatičtí vůdcové a jejich apel na spodní pudy, nahodilé události, fámy a podmínky, jež umožnili sociální epidemii. A nemluvte mi, prosím, že tamto je Balkán a my zde jsme Střední Evropa. Jsme jeden svět.
Sociální epidemie se v demokratických společnostech šíří prostřednictvím medializovaných příběhů. Jsou to příběhy o lidech a společenstvích, kteří nás ohrožují.
Několik židovských rodin z naší vesnice se ve 40-tych letech minulého století měsíce ukrývalo v lesích. Pak si pro ně přišli Němci. Za udáním byl prý zájem o obchod se smíšeným tovarem rodiny Elbertových. Opravdu si nejsem jist, jestli o holocaustu rozhodoval především antisemitizmus, anebo především obyčejná chamtivost sousedů, krajanů, rodáků. Virus se jmenoval mistr propagandy Šaňo Mach, který vyhlásil: „Neničte židovský majetek, bude váš!“. Dobová media – nositelé viru – válečného Slovenského státu ovšem psala o „ochraně státu a zájmů národa“.
Přešlo půl století, a na přelomu let 1990 a 1991 jsem zažil (některé) krajany opět v akci. I teď se mluvilo o ochraně státu a národních zájmech. Mobilizaci veřejnosti provázely stejné symboly a hesla. A stejný rozpad státu. Virus tentokrát zasadili lidé jako Ján Slota a Vladimír Mečiar. A opět byl šířen médii. Před nacionální sociální epidemií jsem odešel žít do Čech.
Jenomže svět je jenom jeden. Vironosičů je i v Čechách dost. Protiromských, protiněmeckých, protiunijních, protireformních, protiamerických… Jenom epidemie se zatím nešíří a já se ptám sám sebe: Kolik chybí ke kritické hranici?
Slavenka Drakulič ve své knize Ani mouše by neublížili (Praha 2006) popisuje eskalaci násilí na pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie. Mluví o znásilňování, vraždění, drancování, kradení…soused sousedovi, krajan krajanovi. Na počátku byli také jenom charismatičtí vůdcové a jejich apel na spodní pudy, nahodilé události, fámy a podmínky, jež umožnili sociální epidemii. A nemluvte mi, prosím, že tamto je Balkán a my zde jsme Střední Evropa. Jsme jeden svět.
Sociální epidemie se v demokratických společnostech šíří prostřednictvím medializovaných příběhů. Jsou to příběhy o lidech a společenstvích, kteří nás ohrožují.