Ivan Gabal je můj letitý kamarád. Nedávno na HlídacíPes.org zveřejnil komentář, který – dle mého – odhaluje bídu ducha naší doby až na dřeň. Titulek zní: „Zaostalost v Čechách. Proč jsou zdegenerovaní politici i voliči“.
Níže o tom, jak to vidím já.
Ivan Gabal v úvodu svůj rozklad sumarizuje: „Často a rádi se zaměstnáváme nesmysly; možná proto, abychom se nemuseli trápit vážnými věcmi. Ale opravdu nemáme v současnosti nic důležitějšího na práci, kromě válečné podpory Ukrajiny a Ukrajinců? Není právě válka důvodem abychom ‚máknuli‘ na těžkých agendách? Rozhodně ano.“ Následuje stručný přehled našich problémů v sociální oblasti, kultuře, zanedbanosti měst a veřejných prostor, technické zaostalosti, nevzdělanosti a nedůvěry v instituce, rozkladu rodin, korupci a podobně.
My, veřejní intelektuálové
Vedle mnoha přesných zásahů do podstaty současných problémů najdeme v textu také kuriozity, jako například: „Skoro polovina dětí se u nás rodí mimo manželství a podíl neúplných rodin s dětmi prudce roste, protože si ceníme kvalitní soužití a rozhádané netolerujeme.“ Trochu zjednodušené chápání složitého problému proměn rodin v moderní době.
Anebo: „Věřme, že ukrajinská vlna nás posune směrem k větší otevřenosti a schopnosti učit se soužití, a nejen vnucovat naše knedlo-zelo a oslovení vole každému, kdo se chce u nás usadit.“ To je jako konstatování na konto těm stovkám tisíců ukrajinských migrantů, kteří zde našli střechu nad hlavou a první pomoc? A to jak od institucí, tak od obyčejných lidí? Dokonce takovou, že i „tradiční“ populisté na chvíli zmlkli.
Na nápravu věcí veřejných autor například navrhuje: „Voliči se musí vrátit k podstatnému: k tlaku na politiku ve veřejném zájmu a zájmu státu, obecných poměrů, bezpečnosti a práva, nikoli v zájmu vlastním. Zdegenerovaná politika je obrazem zdegenerovaného voliče.“ Čili máme zdegenerované voliče, jejichž obrazem je zdegenerovaná politika.
A jak se asi ti degeneráti mají vrátit k tomu podstatnému, když jim intelektuální elity neadresně sypou na hlavy „kýbly hoven“?
Řeknu to za sebe: ten první kýbl by měl padnout na jejich hlavy. Cožpak to nejsou ony, kdo nepřesvědčil ve školách, na akademických pracovištích, v médiích… Definičním znakem populismu je jeho antielitářství. Myslím, že populistům jejich práci docela a dlouhodobě usnadňujeme. My, veřejní intelektuálové.
Světlo je třeba vidět
Nicméně, i já sám propadám trudnomyslnosti, když si vzpomenu na blbosti, které jsem v životě, privátním i veřejném, za ta léta napáchal. Naštěstí zítra svitne nový den a můžu se ponořit do „zázraku života“, který spočívá především v tom, abych „máknul“ na sobě a vztazích ve svém blízkém okolí.
Má víra obnáší také poznání, že jsem odpovědný také za utrpení jiných. Dnes třeba i Ukrajinců, protože je to také naše válka. A za své řeči, texty a skutky, protože, možná a nepatrně, artikulují i několik mých posluchačů a čtenářů.
Především nešiř, Fedore, negativní emoce, povídám si při tom a koukám, jak to někteří dělají, že šíří laskavost, soucit, ale i morální zakotvenost. Jsou jich spousty a většinou nejde o veřejně známé osobnosti. Většinou! Podle skutků poznáte je.
Svůj text jsem nazval „V kruhu, nebo po spirále vzhůru“. Podruhé odkazuji na svou víru: Po spirále vzhůru! Oporu nacházím v životních cyklech posledních tří generací. Kdo to nevidí, je slepý.
Jasně, žijeme v časech, kdy se opět láme duch doby. Díky listopadu 1989 ovšem už nejsme jenom pasivní oběti, ale aktéři. Svobodní aktéři žijící v podmínkách liberální demokracie. Nic nám nebrání ucházet se o pozice a role s odpovědností za druhé. Dokonce i v politice a ve veřejném životě.
Každý, jak umí, ví a chce. S rizikem, samozřejmě, že jsme jedno, druhé i třetí neodhadli správně. I tak to ovšem stojí za pokus, protože právě v hledání spočívá smysl života. Metafora o světle na konci tunelu nesedí, ono je vždy přítomné, stačí ho chtít vidět, a nacházet v sobě, pokud žijeme. Dá to ovšem někdy zabrat.
Uveřejněno v: www.hlidacipes.org (29. června 2022)
Ivan Gabal v úvodu svůj rozklad sumarizuje: „Často a rádi se zaměstnáváme nesmysly; možná proto, abychom se nemuseli trápit vážnými věcmi. Ale opravdu nemáme v současnosti nic důležitějšího na práci, kromě válečné podpory Ukrajiny a Ukrajinců? Není právě válka důvodem abychom ‚máknuli‘ na těžkých agendách? Rozhodně ano.“ Následuje stručný přehled našich problémů v sociální oblasti, kultuře, zanedbanosti měst a veřejných prostor, technické zaostalosti, nevzdělanosti a nedůvěry v instituce, rozkladu rodin, korupci a podobně.
My, veřejní intelektuálové
Vedle mnoha přesných zásahů do podstaty současných problémů najdeme v textu také kuriozity, jako například: „Skoro polovina dětí se u nás rodí mimo manželství a podíl neúplných rodin s dětmi prudce roste, protože si ceníme kvalitní soužití a rozhádané netolerujeme.“ Trochu zjednodušené chápání složitého problému proměn rodin v moderní době.
Anebo: „Věřme, že ukrajinská vlna nás posune směrem k větší otevřenosti a schopnosti učit se soužití, a nejen vnucovat naše knedlo-zelo a oslovení vole každému, kdo se chce u nás usadit.“ To je jako konstatování na konto těm stovkám tisíců ukrajinských migrantů, kteří zde našli střechu nad hlavou a první pomoc? A to jak od institucí, tak od obyčejných lidí? Dokonce takovou, že i „tradiční“ populisté na chvíli zmlkli.
Na nápravu věcí veřejných autor například navrhuje: „Voliči se musí vrátit k podstatnému: k tlaku na politiku ve veřejném zájmu a zájmu státu, obecných poměrů, bezpečnosti a práva, nikoli v zájmu vlastním. Zdegenerovaná politika je obrazem zdegenerovaného voliče.“ Čili máme zdegenerované voliče, jejichž obrazem je zdegenerovaná politika.
A jak se asi ti degeneráti mají vrátit k tomu podstatnému, když jim intelektuální elity neadresně sypou na hlavy „kýbly hoven“?
Řeknu to za sebe: ten první kýbl by měl padnout na jejich hlavy. Cožpak to nejsou ony, kdo nepřesvědčil ve školách, na akademických pracovištích, v médiích… Definičním znakem populismu je jeho antielitářství. Myslím, že populistům jejich práci docela a dlouhodobě usnadňujeme. My, veřejní intelektuálové.
Světlo je třeba vidět
Nicméně, i já sám propadám trudnomyslnosti, když si vzpomenu na blbosti, které jsem v životě, privátním i veřejném, za ta léta napáchal. Naštěstí zítra svitne nový den a můžu se ponořit do „zázraku života“, který spočívá především v tom, abych „máknul“ na sobě a vztazích ve svém blízkém okolí.
Má víra obnáší také poznání, že jsem odpovědný také za utrpení jiných. Dnes třeba i Ukrajinců, protože je to také naše válka. A za své řeči, texty a skutky, protože, možná a nepatrně, artikulují i několik mých posluchačů a čtenářů.
Především nešiř, Fedore, negativní emoce, povídám si při tom a koukám, jak to někteří dělají, že šíří laskavost, soucit, ale i morální zakotvenost. Jsou jich spousty a většinou nejde o veřejně známé osobnosti. Většinou! Podle skutků poznáte je.
Svůj text jsem nazval „V kruhu, nebo po spirále vzhůru“. Podruhé odkazuji na svou víru: Po spirále vzhůru! Oporu nacházím v životních cyklech posledních tří generací. Kdo to nevidí, je slepý.
Jasně, žijeme v časech, kdy se opět láme duch doby. Díky listopadu 1989 ovšem už nejsme jenom pasivní oběti, ale aktéři. Svobodní aktéři žijící v podmínkách liberální demokracie. Nic nám nebrání ucházet se o pozice a role s odpovědností za druhé. Dokonce i v politice a ve veřejném životě.
Každý, jak umí, ví a chce. S rizikem, samozřejmě, že jsme jedno, druhé i třetí neodhadli správně. I tak to ovšem stojí za pokus, protože právě v hledání spočívá smysl života. Metafora o světle na konci tunelu nesedí, ono je vždy přítomné, stačí ho chtít vidět, a nacházet v sobě, pokud žijeme. Dá to ovšem někdy zabrat.
Uveřejněno v: www.hlidacipes.org (29. června 2022)